The final launch of the Allmultimedia.org will take place on February 27, 2026
(shortly after the 2026 Winter Olympics).
Bismarck (1939)
Z Multimediaexpo.cz
m (1 revizi) |
(+ Aktualizace) |
||
| (Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox Válečná loď | {{Infobox Válečná loď | ||
| - | | | + | | typ = [[Bitevní loď]] |
| - | | | + | | třída = [[Třída Bismarck|Bismarck]] |
| - | | | + | | obrázek =Bundesarchiv Bild 193-04-1-26, Schlachtschiff Bismarck.jpg |
| - | | | + | | vlajka =War_Ensign_of_Germany_1938-1945.png |
| - | | | + | | objednána =16. 11. [[1935]] |
| zahájení stavby =1. července [[1936]] | | zahájení stavby =1. července [[1936]] | ||
| - | | spuštěna na vodu =14. února [[1939]] | + | | spuštěna na vodu =14. února [[1939]] |
| - | |uvedena do služby =24. srpna [[1940]] | + | | uvedena do služby =24. srpna [[1940]] |
| - | | | + | | osud =potopena 27. května [[1941]] |
| - | | | + | | výtlak =41 700 tun standardně<br />50 900 tun plně naložena |
| - | | | + | | délka =241,55 m na čáře ponoru<br />251 m celkem |
| - | | | + | | šířka =36 m |
| - | | | + | | ponor =9,3 m standardně<br />10,2 m plně naložena |
| - | | | + | | pohon =12 Wagnerových kotlů na přehřátou páru<br /> 3 turbíny Blohm & Voss s převodem<br /> 3 třílisté lodní šrouby, 4,7 m v průměru |
| - | | | + | | výkon pohonu =150 170 hp (110 MW) |
| - | | | + | | rychlost =30,1 uzlů (54 km/h) při zkouškách |
| - | | | + | | dosah =9 280 námořních mil (17 200 km) při 16 uzlech (30 km/h) |
| - | | | + | | posádka =2 092 námořníků |
| - | | | + | | pancíř =Pás: 145 až 320 mm<br />Paluba: 110 to 120 mm<br />Přepážky: 220 mm<br />Věže: 130 až 360 mm<br />Barbety 342 mm <br />Řídící věž: 360 mm |
| - | | | + | | výzbroj =8 x 380 mm (15 palců) (4×2)<br />12 x 150 mm (5.9 palce) (6×2)<br />16 x 105 mm (4.1 palce) (4×2)<br />16 x 37 mm (8×2)<br />20 x 20 mm (20 x 1) |
| - | | | + | | letadla =4x [[Arado Ar 196]] s jedním oboustranným katapultem |
| - | }} | + | }}'''Bismarck''' byla první ze dvou [[Bitevní loď|bitevních lodí]] [[Třída Bismarck|třídy Bismarck]], postavených pro [[Nacistické Německo|německou]] [[Kriegsmarine]]. Loď byla pojmenována po kancléři Ottovi von Bismarckovi, její kýl byl položen v loděnici Blohm & Voss v [[Hamburk]]u v červenci 1936 a spuštění na vodu proběhlo v únoru 1939. Jejím kapitánem byl [[Kapitán (námořní hodnost)|''Kapitän zur See'']] [[Ernst Lindemann]] a role kmotry se ujala Bismarckova vnučka Dorothea von Löwenfeld.<br />Práce byly dokončeny v srpnu 1940, kdy byla loď zařazena do služby v německé flotile. |
| - | '''Bismarck''' byla | + | |
| + | '''Bismarck''' a její sesterská loď [[Tirpitz (1939)|Tirpitz]] byly největší bitevní lodě, jaké kdy Německo postavilo, a jedny z největších, jaké kdy postavila jakákoli evropská mocnost. | ||
== Stavba lodi == | == Stavba lodi == | ||
| - | + | : ''Související informace naleznete také v článku'': [[Třída Bismarck]]. | |
| - | + | Dvě bitevní lodě třídy [[Třída Bismarck|třídy Bismarck]] byly navrženy v polovině 30. let německou [[Kriegsmarine]] jako reakce na francouzské námořní rozšiřování, konkrétně na dvojici bitevních lodí [[Třída Richelieu|třídy Richelieu]], jejichž stavbu Francie zahájila roku 1935. Položení kýlu proběhlo po podpisu anglo-německé námořní dohody z roku 1935; ''Bismarck'' i její [[sesterská loď]] [[Tirpitz (1939)|Tirpitz]] se nominálně vešly do limitu 35 000 [[Imperiální tuna|dlouhých tun]] (36 000 t), stanoveného washingtonskou námořní dohodou, která upravovala konstrukci bitevních lodí v meziválečném období. Ve skutečnosti však tento limit tajně výrazně překročily. Dříve než byla kterákoliv loď dokončena, mezinárodní smluvní systém se rozpadl po vystoupení [[Japonské císařství|Japonska]] roku 1937, což umožnilo signatářům uplatnit tzv. „eskalační klauzuli“, která povolovala výtlak až 45 000 dlouhých tun (46 000 t). | |
| - | + | === Všeobecné technické údaje === | |
| + | Bismarck měl výtlak 41 700 t (41 000 dlouhých tun) jako nový a 50 300 t (49 500 dlouhých tun) při plném zatížení, celkovou délku 251 m (823 ft 6 in), šířku 36 m (118 ft 1 in) a maximální 9,9 m (32 ft 6 in). Byla největší německou válečnou lodí, a překonávala výtlak všech ostatních evropských bitevních lodí s výjimkou [[HMS Vanguard (23)|HMS Vanguard]], zařazené do služby až po válce. Trup ''Bismarcku'' byl z 90 % [[svařování|svařovaný]] pro úsporu hmotnosti; byl členěn do 22 vodotěsných oddílů a měl dvojité dno po 83 % délky lodě. | ||
| - | + | ''Bismarck'' byl poháněn třemi zpřevodovanými [[parní turbína|parními turbínami]] Blohm & Voss, které roztáčely tři třílisté [[lodní šroub]]y. Parní energii zajišťovalo dvanáct olejem vytápěných Wagnerových trubkových kotlů na [[Přehřátá pára|přehřátou páru]], jejichž spaliny byly odváděny jediným velkým komínem uprostřed lodi. Pohonný systém byl konstruován na výkon 138 000 [[Koňská síla#Metrická koňská síla|metrických koní]] (136 000 shp), což mělo umožnit maximální rychlost 29 uzlů (54 km/h; 33 mph); při rychlostních zkouškách však loď obě hodnoty výrazně překonala a dosáhla 150 170 metrických koní (148 120 shp) a rychlosti 30,01 uzlů (55,58 km/h; 34,53 mph). Loď nesla 6 400 t topného oleje pro kotle, což jí umožňovalo doplavbu 8 870 námořních mil (16 430 km; 10 210 mi) při rychlosti 19 uzlů (35 km/h; 22 mph). | |
| - | + | Standardní posádku tvořilo 103 důstojníků a 1 962 námořníků. Při vyplutí ''Bismarcku'' však štáb svazu, záchytné posádky a váleční zpravodajové zvýšili počet osob na palubě na více než 2 200. Přibližně 600 členů posádky pocházelo z lehkého křižníku [[Karlsruhe (1927)|Karlsruhe]], který byl ztracen během [[operace Weserübung]], německého útoku na Norsko. Posádka ''Bismarcku'' vydávala lodní noviny s názvem ''Die Schiffsglocke'' (Loďní zvon). ''Bismarck'' nesl čtyři průzkumné [[hydroplán]]y [[Arado Ar 196]] ve dvojitém hangáru uprostřed lodi a dva jednotlivé hangáry po stranách komína; spouštění probíhalo pomocí příčné, oboustranné katapultáže. | |
| - | + | ||
| - | + | ||
| - | + | ||
| - | + | === Výzbroj a pancéřování === | |
| + | Bismarck byl vyzbrojen hlavní baterií osmi kanóny 380 mm (15 in) SK C/34 umístěnými ve čtyřech dvoudělových [[dělová věž|věžích]]: dvě stupňovitě uložené věže na přídi — „Anton“ a „Bruno“ — a dvě na zádi — „Caesar“ a „Dora“. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct kanónů 150 mm (5.9 in) L/55. Hlavní i sekundární děla byla řízena ze tří stanovišť dělostřeleckého řízení palby, která pomocí mechanických počítačů určovala vzdálenost a kurz cíle a vypočítávala potřebné náměry děl. Na vrcholu každého stanoviště byl otáčivě uložen dálkoměr; na přední části všech tří kopulí byl do března 1941 instalován radarový systém FuMO 23 [[Seetakt]]. | ||
| - | + | Těžká protiletadlová výzbroj sestávala ze šestnácti kanónů 105 mm (4,1 in) C/33 v osmi dvoudělových lafetacích. Přední dva páry lafetací byly staršího typu C/31, zatímco zadní dva páry byly novějšího typu C/37. Střední a lehká protiletadlová výzbroj zahrnovala šestnáct kanónů 37 mm (1,5 in) C/30 a původně dvanáct protiletadlových kanónů 20 mm (0.79 in) C/30. V dubnu 1941 byly dva jednotlivé 20mm kanóny umístěné na reflektorové plošině na předním stěžni nahrazeny dvěma čtyřhlavňovými 20mm kanóny C/38. Protiletadlové řízení palby pro 105mm kanóny zajišťovaly čtyři stabilizované zaměřovače SL-8, zatímco 37mm a 20mm zbraně byly vybaveny pouze přenosnými dálkoměry. | |
| - | ''Dorsetshire'' a [[torpédoborec]] ''Maori'' vzaly na palubu 110 námořníků a lodního kocoura [[Nepotopitelný Sam|Oscara]]. Poté se Britové stáhli kvůli obavám z možného [[Ponorka|ponorkového]] útoku. Ve vodě zůstalo asi pět set trosečníků. O několik hodin později nalezla ponorka ''U 74'' | + | Hlavní pancéřový pás měl tloušťku 320 mm (12,6 in) a byl kryt dvojicí horních a hlavních pancéřových palub o tloušťkach 50 mm (2 in) a 100 až 120 mm (3,9 až 4,7 in). Pancíř 380 mm SK C/34 dělových věží měl čela o tloušťce 360 mm (14,2 in) a boční stěny o tloušťce 220 mm (8,7 in). |
| + | |||
| + | == Služba == | ||
| + | [[File:Bundesarchiv Bild 101II-MN-1361-16A, Schlachtschiff Bismarck, Indienststellung.jpg|thumb|left|240px|''Bismarck'' v přístavu v Hamburku]] | ||
| + | [[Soubor:Bismark Stapellauf 2.jpg|thumb|240px|Spuštění na vodu]] | ||
| + | ''Bismarck'' byl objednán pod názvem {{cizojazyčně|de|Ersatz Hannover}} („náhrada za ''[[SMS Hannover|Hannover]]''“), jako náhrada za starý [[predreadnought]] [[SMS Hannover|''Hannover'']] pod kontraktem „F“. Zakázku získala loděnice Blohm & Voss v Hamburku, kde byl [[kýl]] položen 1. července 1936 na Helgenu IX. Loď byla spuštěna na vodu 14. února 1939 a během velkolepého ceremoniálu ji pokřtila Dorothee von Löwenfeld, vnučka kancléře Otto von Bismarcka, podle něhož loď nesla jméno. Křestní projev pronesl [[Adolf Hitler]]. Po spuštění následovaly dokončovací práce, během nichž byla původní rovná [[příď]] nahrazena šikmou „Atlantickou přídí“, podobnou lodím [[Třída Scharnhorst (1936)|třídy Scharnhorst]]. ''Bismarck'' byl zařazen do služby 24. srpna 1940 pro námořní zkoušky, které probíhaly v [[Baltské moře|Baltském moři]]. V době převzetí lodě převzal velení {{cizojazyčně|de|Kapitän zur See}} [[Ernst Lindemann]]. Náklady na jeho stavbu se vyšplhaly téměř na dvě stě milionů [[Říšská marka|říšských marek]]. | ||
| + | |||
| + | 15. září 1940, tři týdny po zařazení do služby, ''Bismarck'' opustil Hamburg a zamířil na zkoušky do [[Kielská zátoka|Kielské zátoky]]. ''[[Sperrbrecher]] 13'' doprovodil loď k [[Arkona|Arkoně]] 28. září a poté do [[Gdyně|Gotenhafenu]] na zkoušky v [[Gdaňský záliv|Gdaňském zálivu]]. Během zkoušek byl pečlivě testován pohonný systém; ''Bismarck'' provedl měřené námořní míle i jízdy maximální rychlostí. Při zkouškách stability a manévrovatelnosti byla odhalena konstrukční vada – při pokusu řídit loď pouze změnami otáček [[lodní šroub|lodních šroubů]] bylo zjištěno, že ''Bismarck'' lze udržet v kurzu jen s velkými obtížemi. I při plném protiběžném výkonu vnějších šroubů loď měnila směr pouze minimálně. Hlavní baterie byla poprvé odzkoušena koncem listopadu a testy potvrdily, že loď je velmi stabilní palebná platforma. Zkoušky trvaly do prosince; ''Bismarck'' se pak vrátil do Hamburku, kam dorazil 9. prosince, kvůli menším úpravám a dokončení vybavení. | ||
| + | |||
| + | Loď měla naplánováno vrátit se do [[Kiel]]u 24. ledna 1941, avšak v [[Kielský průplav|Kielském kanálu]] byla potopena obchodní loď, která znemožnila využití vodní cesty. Silné počasí komplikovalo odstranění vraku a ''Bismarck'' se do Kielu dostal až v březnu. Zdržení výrazně Lindemanna frustrovalo, poznamenal: „[''Bismarck''] byl v Hamburku uvázán pět týdnů... ztracený drahocenný čas na moři nelze dohnat a významné zpoždění v konečném nasazení lodi do války je tak nevyhnutelné.“ Během čekání na přesun do Kielu hostil ''Bismarck'' kapitána Anderse Forshella, švédského námořního atašé v Berlíně. Ten se vrátil do Švédska s podrobným popisem lodi, který následně pronikl k Britům díky probritským kruhům ve [[Švédské námořnictvo|švédském námořnictvu]]. Informace poskytly [[Britské královské námořnictvo|Royal Navy]] první ucelený popis plavidla, i když postrádaly důležitá data, jako maximální rychlost, akční rádius a výtlak. | ||
| + | |||
| + | [[File:Bundesarchiv DVM 10 Bild-23-63-41, Schlachtschiff Bismarck.jpg|thumb|240px|''Bismarck'' při zkouškách; dálkoměry ještě nebyly instalovány]] | ||
| + | 6. března obdržel ''Bismarck'' rozkaz vyrazit do Kielu. Cestou loď doprovázelo několik stíhaček [[Messerschmitt Bf 109]] a dvojice [[Pomocný křižník|ozbrojených obchodních lodí]], společně s [[ledoborec|ledoborcem]]. 8. března c 08:45 ''Bismarck'' na krátký čas najel na mělčinu na jižním břehu Kielského kanálu; do hodiny byl znovu uvolněn. Druhého dne loď dorazila do Kielu, kde posádka naložila munici, palivo a další zásoby a nanesla nátěr ''dazzle camo'' pro kamufláž. 12. března podnikly britské bombardéry útok na přístav, avšak bez úspěchu. 17. března doprovodila stará bitevní loď [[SMS Schlesien]], nyní používaná jako ledoborec, ''Bismarck'' skrz led do Gotenhafenu, kde pokračoval ve výcviku bojové připravenosti. | ||
| + | |||
| + | Námořní vrchní velení ({{cizojazyčně|de|Oberkommando der Marine}} neboli OKM), pod vedením admirála [[Erich Raeder|Ericha Raedera]], zamýšlelo pokračovat v praxi nasazování těžkých lodí jako hladinových nájezdníků proti [[Spojenci (druhá světová válka)|spojenecké]] obchodní dopravě v Atlantském oceánu. Dvě bitevní lodě třídy ''Scharnhorst'' byly v té době umístěny v [[Brest (Francie)|Brestu ve Francii]], čerstvě po dokončení operace Berlin, velkého nájezdu do Atlantiku. Sesterská loď ''Bismarcku'', ''[[Tirpitz (1939)|Tirpitz]]'', se rychle blížila dokončení. ''Bismarck'' a ''Tirpitz'' měly vyplout z [[Baltské moře|Baltu]] a setkat se s oběma loděmi třídy ''Scharnhorst'' v Atlantiku; operace byla původně plánována přibližně na 25. dubna 1941, během fáze novoluní, které mělo vytvořit příznivější podmínky. | ||
| + | |||
| + | Práce na ''Tirpitzu'' byly dokončeny později, než se očekávalo, a loď byla zařazena do služby teprve 25. února; bojeschopné stavu dosáhla až koncem roku. Situaci dále komplikovalo, že [[Gneisenau (1935)|Gneisenau]] byla v Brestu torpédována a následně poškozena bombami v [[suchý dok|doku]]. [[Scharnhorst (1935)|Scharnhorst]] potřeboval po operaci Berlin generální opravu kotlů; během prací bylo zjištěno, že jejich stav je horší, než se předpokládalo. I ona tak nebyl k dispozici pro plánovaný výpad. Útoky britských bombardérů na zásobovací sklady v Kielu zdržely opravy těžkých křižníků [[Admiral Scheer]] a [[Admiral Hipper (1935)|Admiral Hipper]]. Obě lodě neměly být připraveny k nasazení dříve než v červenci nebo srpnu. Admirál [[Günther Lütjens]], {{cizojazyčně|de|Flottenchef}} (velitel loďstva) Kriegsmarine, vybraný k vedení operace, požadoval odklad minimálně do doby, než bude k dispozici buď ''Scharnhorst'', nebo ''Tirpitz'', avšak OKM rozhodlo pokračovat v operaci, krycím názvem [[operace Rheinübung]], pouze se silou tvořenou ''Bismarckem'' a těžkým křižníkem [[Prinz Eugen (křižník)|Prinz Eugen]]. Na závěrečné schůzi s Raederem v Paříži 26. dubna byl Lütjens svým vrchním velitelem povzbuzen k pokračování, a nakonec se rozhodl zahájit operaci co nejdříve, aby nepříteli nebyl poskytnut oddech. | ||
| + | |||
| + | === Operace Rheinübung === | ||
| + | [[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1989-012-03, Schlachtschiff Bismarck in der Ostsee.jpg|thumb|240px|''Bismarck'' vyfotografovaný z lodi ''Prinz Eugen'' v Baltu na začátku operace ''Rheinübung'']] | ||
| + | Dne 19. května [[1941]] vyplul ''Bismarck'' pod velením kapitána Lindemanna z Gdyně poblíž [[Gdaňsk]]u a následoval tak [[těžký křižník]] [[Prinz Eugen (křižník)|''Prinz Eugen'']] směrem do [[Norsko|Norska]], odkud se měly lodě přesunout do Atlantiku. | ||
| + | |||
| + | Na ''Bismarcku'' vztyčil svou vlajku viceadmirál [[Günther Lütjens]], který byl pověřen taktickým velením celého uskupení. Operace dostala jméno 'Rheinübung' a jejím cílem bylo proniknutí obou lodí do Atlantiku za účelem napadání spojeneckých lodí a konvojů. Z tohoto důvodu byla již dříve v Atlantiku rozmístěna řada zásobovacích a cisternových lodí, které mohly zajistit obě lodě v bojových akcích téměř na rok. | ||
| + | |||
| + | Začátek operace byl původně stanoven na duben s tím, že se k ''Bismarcku'' připojí bitevní křižníky [[Scharnhorst (1935)|''Scharnhorst'']] a [[Gneisenau (1935)|''Gneisenau'']]. V poslední chvíli však ''Gneisenau'' utrpěl škody v důsledku britského bombardování [[Brest (Francie)|brestského]] přístavu a ''Scharnhorst'' měl potíže s hnací soustavou, proto se německé velení rozhodlo v operaci nahradit oba bitevní křižníky těžkým křižníkem ''Prinz Eugen''. Díky úspěchům akcí německých ponorek, které mohly mj. využívat nově dobyté norské a již dříve získané francouzské přístavy bylo britské loďstvo rozptýleno, britské lodě se ve velké míře účastnily také bojů ve Středomoří a tak se v květnu německé velení rozhodlo operaci odstartovat. | ||
| + | |||
| + | Velící důstojník celého uskupení, viceadmirál Lütjens měl sice obavy, že bojová síla obou lodí nebude proti silám britského loďstva dostatečná, ale po rozhovoru s velkoadmirálem [[Erich Raeder|Raederem]] mu bylo jasně řečeno, že pro operaci je vhodná doba a [[Adolf Hitler|Hitler]] očekává od loďstva činy.<ref>Hubáček 1983, str 98-101</ref> | ||
| + | |||
| + | Již v této fázi byla učiněna kritická chyba admirála Lütjensem – jakkoli se to zdá nepravděpodobné, Bismarck nebyl nyní ani později plně natankován, chybělo mu cca 200 tun paliva. | ||
| + | |||
| + | === Pronásledování Bismarcku === | ||
| + | ==== Přesun lodí přes Norsko do Dánského průlivu ==== | ||
| + | [[Soubor:Bismarck reconnaissance.jpg|thumb|240px|Fotografie ''Bismarcka'' zakotveného v Grimstafjordu poblíž Bergenu dne 21. května 1941]] | ||
| + | ''Prinz Eugen'' vyplul z Gdyně kolem 21:00, 18. 5. 1941, následován ''Bismarckem'' ve 2:00, 19. května. Obě lodě pluly provázeny torpédoborci separátně a setkaly se u [[Arkona|mysu Arkona]] nedaleko ostrova [[Rujána]]. Z místa setkání pak společně propluly přes [[Kattegat]] a [[Skagerrak]] do norských vod. | ||
| + | |||
| + | Ačkoliv německé velení učinilo řadu maskovacích kroků a německá Luftwaffe bránila leteckému průzkumu, angličtí agenti v norském hnutí odporu oznámili do Londýna připlutí ''Bismarcka'' do [[Grimstadfjord]]u poblíž Bergenu ještě ten samý den, 20. 5. Britové také zachytili zprávu švédského křižníku ''[[Gotland (1933)|Gotland]]'', který německé lodi při opouštění Baltského moře spatřil a informoval o tom velitelství [[Švédské námořnictvo|švédského námořnictva]]. | ||
| + | |||
| + | Dne 21. května ''Bismarcka'' v Grimstafjordu vyfotografoval [[Royal Air Force|britský]] fotoprůzkumný [[Supermarine Spitfire|Spitfire Mk.I PR Model F]] pilotovaný P/O ({{Cizojazyčně|en|''Pilot officer''}} ~ poručík) Michaelem Sucklingem.<ref>{{Citace periodika | ||
| + | | příjmení = Šnajdr | ||
| + | | jméno = Miroslav | ||
| + | | titul = Supermarine Spitfire Mk.I PR Type C a Type F (PR.Mk.III a PR.Mk.VI) | ||
| + | | periodikum = Military revue | ||
| + | | rok = 2025 | ||
| + | | měsíc = 4 | ||
| + | | ročník = 21 | ||
| + | | číslo = 4/2025 | ||
| + | | strany = 33 | ||
| + | | issn = 1805-0247 | ||
| + | }}</ref> Po doplnění paliva odpoledne 21. května kolem 17:00 však obě lodi zvedly kotvy a včetně doprovodu torpédoborců vypluly na moře. Po několika hodinách admirál Lütjens odeslal doprovodné torpédoborce zpět a obě lodi zamířily k Dánskému průlivu. | ||
| + | |||
| + | Britské velení bylo velmi znepokojeno možností, že by německé bitevní lodě mohly operovat ve vodách Atlantiku, neboť by byly ohroženy životně důležité trasy zásobovacích lodí. Celý den 22. května však nepříznivé počasí znemožňovalo letecký průzkum. Nakonec se Britové rozhodli pro riskantní akci a vyslali letadlo [[Martin Maryland]], které v nízké výšce prolétlo nad Grimstafjordem a tak byla potvrzena domněnka, že se ''Bismarck'' již vydal na moře. | ||
| + | |||
| + | Velitel [[Home Fleet]] admirál John Tovey tak již dále neváhal a ve 23 hodin opustily lodě Home Fleet, rozčleněné do dvou svazů základnu loďstva ve [[Scapa Flow]], propluly zálivem [[Pentland Firth]] a pluly dále na západ. První svaz plul pod přímým velením admirála Toveye a druhý pod velením viceadmirála Hollanda. V ranních hodinách se ke svazu admirála Toveye připojil bitevní křižník [[HMS Repulse (1916)|HMS ''Repulse'']] se třemi torpédoborci, který vyplul o den dříve z [[Firth of Clyde|Clydu]]. V Dánském průlivu již hlídkovaly britské křižníky s úkolem případný průnik německých lodí do Atlantiku tímto průlivem odhalit.<ref>Hubáček 1983, str 100-104</ref> | ||
| + | |||
| + | ==== Bitva v Dánském průlivu ==== | ||
| + | {{Podrobně|Bitva v Dánském průlivu}} | ||
| + | [[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1984-055-13, Schlachtschiff Bismarck, Seegefecht.jpg|thumb|left|200px|Děla Bismarcku v akci proti ''Prince of Wales'' po potopení ''Hoodu'']] | ||
| + | [[Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1984-055-14, Schlachtschiff Bismarck, nach Seegefecht.jpg|thumb|240px|''Bismarck'' vyfocený z lodi ''Prinz Eugen'' po bitvě v Dánském průlivu]] | ||
| + | V Dánském průlivu hlídkující skupina těžkých křižníků [[HMS Suffolk (55)|HMS ''Suffolk'']] a [[HMS Norfolk (78)|HMS ''Norfolk'']] pod společným velením kontradmirála Wake-Walkera opravdu pokus ''Bismarcka'' a ''Prinze Eugena'' odhalila a dále pak německou eskadru sledovala dokud se nepřiblíží další síly. | ||
| + | |||
| + | Britské velení pro přímý boj s německou eskadrou vyslalo největší britskou válečnou loď, starý bitevní křižník [[HMS Hood (1918)|HMS ''Hood'']] a bitevní loď [[HMS Prince of Wales (53)|HMS ''Prince of Wales'']] doprovázené šesti torpédoborci pod vedením viceadmirála [[Lancelot Holland|Lancelota Ernesta Hollanda]]. Dne 24. května 1941 došlo k [[Bitva v Dánském průlivu|bitvě v Dánském průlivu]]. ''Hood'' byl potopen, ''Prince of Wales'' poškozen a zahnán na útěk. Bitevní loď ''Bismarck'' byla poškozena a uniklo z ní asi tisíc tun paliva, další palivo bylo dále znehodnoceno mořskou vodou.<ref>Hubáček 1983, str 104-112</ref> | ||
| + | |||
| + | Po ztrátě největší lodi Royal Navy, která také vzbudila velký ohlas a rozčarování britského veřejného mínění se dostižení a zničení ''Bismarcka'' stalo prestižním úkolem a nejvyšší prioritou celého britského loďstva. Admiralita obdržela od ministerského předsedy [[Winston Churchill|Winstona Churchilla]] následující rozkaz: „Vaším úkolem je potopit ''Bismarcka''. Nic není v tuto chvíli důležitější. Nařizuji vám učinit všechny kroky, aby tento úkol byl splněn“<ref>Hubáček 1983, str 113</ref>. Neváhal by ani obětovat například i loď King George V. i s adm. Toveyem na palubě. | ||
| + | |||
| + | ==== Mobilizace sil pro stíhání ==== | ||
| + | [[Soubor:Admiral Tovey on HMS King George V.jpg|thumb|240px|Sir John Tovey na palubě bitevní lodě ''King George V'']] | ||
| + | |||
| + | Britská admiralita proto mobilizovala mnoho lodí, aby zahradila ''Bismarcku'' únikové cesty. Do přímého stíhání se pustil operační svaz admirála [[sir John C. Tovey|sira Johna Toveye]], velitele [[Home Fleet]] složený z bitevní lodi [[HMS King George V (41)|HMS ''King George V'']], bitevního křižníku [[HMS Repulse (1916)|''Repulse'']], letadlové lodi [[HMS Victorious (38)|HMS ''Victorious'']], 2. eskadry lehkých křižníků [[HMS Galatea (71)|HMS ''Galatea'']], [[HMS Aurora (12)|HMS ''Aurora'']], [[HMS Kenya (14)|HMS ''Kenya'']] a [[HMS Hermione (74)|HMS ''Hermione'']] a devíti torpédoborců. Od východu připlouvala pod velením kapitána Darlymple-Hamiltona bitevní loď [[HMS Rodney (29)|HMS ''Rodney'']] doprovázená třemi torpédoborci, z jihu se blížila bitevní loď [[HMS Ramillies (07)|HMS ''Ramillies'']], z [[Gibraltar]]u již dříve vyplul „svaz H“ pod velením viceadmirála [[James Sommerville|sira Jamese Sommervilla]] s bitevním křižníkem [[HMS Renown (1916)|HMS ''Renown'']], letadlovou lodí [[HMS Ark Royal (91)|HMS ''Ark Royal'']], lehkým křižníkem [[HMS Sheffield (C24)|HMS ''Sheffield'']] a šesti torpédoborci. Z Afriky byl povolán křižník [[HMS Edinburgh (16)|HMS ''Edinburgh'']] a dokonce i bitevní loď [[HMS Revenge (06)|HMS ''Revenge'']] v americkém přístavu [[Halifax (Nové Skotsko)|Halifax]] dostala rozkaz připravit se k vyplutí. | ||
| + | |||
| + | Po smrti admirála Hollanda přešel ''Prince of Wales'' a torpédoborce pod velení kontradmirála Wake-Walkera, ten však dospěl k názoru, že i se všemi zbývajícími loděmi není dostatečně silný aby na německé lodě znovu zaútočil. Rozhodl se proto pokračovat ve sledování. ''Bismarck'' po potopení ''Hooda'' pokračoval dále rychlostí 28 uzlů a až po půldruhé hodině zpomalil v důsledku potíží s palivem na 22 uzlů a v odpoledních hodinách odbočil směrem na jih. Díky tomu se začal přibližovat ke svazu admirála Johna Toveye. Ten, aby ''Bismarck'' nemohl během nočních hodin uniknout, rozhodl o jeho napadení letadly z ''Victorious''. Aby měl nálet lepší vyhlídky na úspěch, dal Tovey rozkaz ''Victorious'' v doprovodu křižníků pod vedením viceadmirála Curteise plout napřed a zkrátit co nejdříve vzdálenost k ''Bismarcku'' na 100 mil.<ref>Hubáček 1983, str 112-117</ref> | ||
| + | |||
| + | ==== Odpoutání Prinze Eugena ==== | ||
| + | Wake-Walker zatím kvůli mlhavému počasí udržoval s německými loděmi, které se často ztrácely v mlze i z obrazovek radaru, kontakt jen za cenu nejvyššího úsilí a sporadických přestřelek. | ||
| + | |||
| + | Admirál Lütjens na můstku Bismarcka v 18:20 rozhodl, že se ''Bismarck'' oddělí od ''Prinze Eugena'', který měl pokračovat v jižním kursu na původně plánované setkání s cisternovou lodí, a ''Bismarck'' odbočí na jihovýchod a vydá se směrem k [[St. Nazaire]] ve [[Francie|Francii]] k opravám, a to pomalejší úspornou rychlostí, neboť Bismarck již pociťoval kritický nedostatek paliva. Tímto rozhodnutím chtěl admirál Lütjens také pravděpodobně svést britské lodi ze stopy a nechat je pronásledovat ''Prinze Eugena''. Britové však v mlze zpočátku vůbec nezaznamenali, že se německé lodi rozdělily a nadále sledovali pouze ''Bismarcka'' – ''Prinz Eugen'' nakonec po řadě peripetií doplul v pořádku do Brestu.<ref>Hubáček 1983, str 121-122</ref> | ||
| + | |||
| + | ==== Útok letadel Victorious ==== | ||
| + | [[Soubor:Swordfish on HMS Victorious before strike on Bismarck.jpg|thumb|240px|Torpédové bombardéry ''Swordfish'' na palubě ''Victorious'' před útokem na ''Bismarck'']] | ||
| + | [[Soubor:USCGC Modoc (WPG-46).jpg|thumb|240px|Americký kutr USCGC ''Modoc'' (WPG-46)]] | ||
| + | |||
| + | Zatím se lodě admirála Curteise s letadlovou lodí ''Victorious'' k pozici ''Bismarcka'' přibližovaly, ale v 10 hodin večer byl ještě ve vzdálenosti 120 mil od pozice německých lodí. Aby bombardéry stihly zaútočit ještě před setměním (západ slunce byl na daných souřadnicích 50 minut po půlnoci) a protože se zhoršovalo počasí, rozhodl se velitel ''Victorious'' kapitán Bovell uskutečnit útok již z této vzdálenosti. Pod velením komandéra Eugena Esmonda odstartovalo devět letounů typu [[Fairey Swordfish]] a dva typu [[Fairey Fulmar]]. Bohužel však piloti po přeletu Wake-Walkerových lodí omylem téměř zahájili útok na plavidlo americké pobřežní stráže [[USCGC Modoc (WPG-46)|USCGC ''Modoc'']] o jehož přítomnosti nebylo Britům nic známo a jejich omyl na můstku ''Bismarcka'' zaznamenali. Německá loď tak byla varována a měla čas se na letecký útok připravit. Přes velké úsilí britských letců se nakonec podařilo zaznamenat pouze zásah torpédem doprostřed lodi, chromniklová ocel však vydržela a ''Bismarcku'' tak nebyla způsobena žádná patrná škoda. Při útoku však v důsledku exploze zemřel první člen posádky.<ref>Hubáček 1983, str 118-121</ref> Byl jím Oberbootsmann Kurt Kirchberg, kterého výbuch odhodil na letecký katapult. | ||
| + | |||
| + | ==== Ztráta kontaktu ==== | ||
| + | Britské křižníky nadále ''Bismarcka'' sledovaly, až 25. 5. před čtvrtou hodinou ranní kontakt ztratily. V důsledku tohoto faktu a ubývajících pohonných hmot museli Britové své lodě přeskupit a znovu začít s hledáním. Křižníky ''Suffolk'' a ''Norfolk'' se rozdělily, aby mohly propátrat větší oblast, ''Prince of Wales'' byl odeslán ke svazu admirála Toveye, z něhož se již před delší dobou odpoutal kvůli nedostatku pohonných hmot bitevní křižník ''Repulse''. Bitevní loď ''Rodney'', původně plující z [[Firth of Clyde|Clyde]] jako průvodce parníku ''[[Britannic (1929)|Britannic]]'' na cestě do [[Boston]]u se zatím kolem 6. hodiny ocitla ve výhodné pozici asi 350 mil před ''Bismarckem'', cca 100 mil od předpokládané trasy do St. Nazaire. Britové však stále ještě netušili, kde se ''Bismarck'' přesně nachází a ''Bismarck'' měl stále ještě reálnou šanci pronásledování uniknout. | ||
| + | |||
| + | [[Soubor:Rheinuebung_Karte2.png|thumb|200px|left|Pohyby (skupin) lodí během pronásledování]] | ||
| + | Admirál Lütjens se však za této situace rozhodl odvysílat na námořní velitelství „Západ“ rozsáhlou depeši, ve které informoval o proběhlých akcích a o celkové situaci své lodi. Zřejmě neměl ani tušení o tom, že se britským lodím ''Bismarck'' ztratil a naopak se domníval, že Britové stále ještě jeho polohu znají. Protože se lodní deník ''Bismarcka'' nedochoval a většina posádky zahynula, není přesně jasné, co ho k tomuto dojmu vedlo – podle některých zdrojů zřejmě antény ''Bismarcka'' stále ještě zachycovaly záření z britských radarů, které ale nemělo již takovou intenzitu, aby se k britským lodím vrátilo a mohlo být zaznamenáno. | ||
| + | |||
| + | Kolem deváté hodiny pak na ''Bismarck'' dorazila depeše, že z německého odposlechu britské námořní komunikace plyne, že Britové pravděpodobně kontakt s ''Bismarckem'' ztratili. Z nepochopitelných důvodů se admirál Lütjens nepokusil této informace využít a dostat se vyšší rychlostí do dosahu letounů a ponorek z Brestu, které by mohly německé lodi významně pomoci. Zároveň by tím ještě více zkomplikoval situaci britských lodí ohledně nedostatku paliva. | ||
| + | |||
| + | Lütjensovo vysílání na Britských ostrovech zaznamenali a odvodili z něj přibližnou polohu německé lodi. Britové však ze zachyceného vysílání určili nejprve polohu ''Bismarcka'' nesprávně, zdálo se, že míří zpět do Severního moře. Proto dostal křižník ''Suffolk'' rozkaz plout směrem k Islandu, bitevní loď ''Prince of Wales'' se začala vracet směrem k Dánskému průlivu, 2. eskadra lehkých křižníků s letadlovou lodí ''Victorious'' měla pokrýt prostor mezi Islandem a Faerskými ostrovy a k Severnímu moři obrátila také bitevní loď ''King George V''. Pouze ''Rodney'' a ''Norfolk'' se všeobecného přesunu severním směrem nezúčastnili. ''Rodney'' díky své nízké rychlosti neměl šanci ''Bismarcka'' v případě severního kursu šanci dostihnout a kontradmirál Wake-Walker na křižníku ''Norfolk'', který se stále ještě domníval, že ''Bismarck'' směřuje do Biskajského zálivu, a tak aby neodporoval přímému rozkazu, zvolil kompromisní řešení a jeho loď plula spíše k Irsku než k Islandu, kam směřovala většina ostatních lodí. | ||
| + | |||
| + | Uvedený stav trval několik hodin. Admiralita však nadále analyzovala zachycené signály a stejně tak za spolupráce předních admiralitních stratégů, kapitánů C. S. Danielse a R. A. B. Edwarse také možné strategie úniku ''Bismarcka''. Dokonce ještě zaslala kapitánu ''Rodneye'', Dalrymple-Hamiltonovi příkaz nadále střežit přístupy k francouzským přístavům. Až v 15:30 obdržel sir John Tovey konečný výsledek jejich analýz – je možné, že ''Bismarck'' přece jen pluje do Francie. Jeho nejpravděpodobnější poloha měla být v okruhu padesáti mil od pozice {{Souřadnice|+55.25|-32.00}}. Na vlajkové lodi začali také přezkoumávat dříve určenou polohu a zjistilo se, že původní určení polohy bylo pravděpodobně chybné, na chybu ale nepřišel ani nikdo v admiralitě. Příčina chyby ležela v nekompatibilitě map, používaných radisty a lodními navigátory. | ||
| + | |||
| + | Admirál Tovey se dotázal na další postup admirality a když stále nedostal odpověď, rozhodl se v 18:10 na vlastní odpovědnost lodě obrátit k jihu. Teprve v 19:15 pak dostal oficiální potvrzení admirality o jižní poloze německé lodi. Britské lodi tak téměř 7 hodin pluly nesprávným směrem. Kvůli této skutečnosti se stal nedostatek paliva neúnosný na dalších britských lodích – křižník ''Suffolk'' se musel obrátit pro palivo k Islandu, stejně tak i 2. křižníková eskadra a s ní i letadlová loď ''Victorious''. Své torpédoborce musel odeslat k doplnění pohonných hmot i kapitán Darlymple-Hamilton na ''Rodney''.<ref>Hubáček 1983, str 123-132</ref> | ||
| + | |||
| + | Podle později odtajněných informací lze zásluhu o finálním určení skutečného cíle Bismarku připsat informacím získaným v [[Bletchley Park]]. Podle dokumentu BBC vytvořeném v roce 2015 s původním názvem Bletchley Park: Code-breaking's Forgotten Genius, který byl vysílán pod názvem: The Codebreaker Who Hacked Hitler. <ref>{{Citace periodika | ||
| + | | titul = IMDb: The Codebreaker Who Hacked Hitler | ||
| + | | jazyk = en | ||
| + | | url = https://www.imdb.com/title/tt5011050/ | ||
| + | | datum přístupu = 2022-05-25 | ||
| + | }}</ref> bylo získání této informace považováno za natolik důležité, že bylo rozhodujícím argumentem k podstatnému posílení zdrojů investovaných do Bletchley Parku. | ||
| + | |||
| + | ==== Obnovení kontaktu a útok torpédy ==== | ||
| + | [[Soubor:HMS Cossack.jpg|thumb|240px|Torpédoborec ''Cossack'', vlajková loď kapitána Viana (obr. z roku 1938)]] | ||
| + | Protože se britské lodi blížily do oblasti zvýšeného výskytu německých ponorek, začínal na britské velitele doléhat citelně nedostatek torpédoborců. Z toho důvodu admiralita dala rozkaz torpédoborci [[HMS Jupiter (F85)|HMS ''Jupiter'']], plujícímu v Irském moři, aby se k hlavním silám připojil. Uvolnila dále 5 torpédoborců 4. torpédoborcové flotily pod velením kapitána [[Philipp Vian|Philippa Viana]] sestávající z torpédoborců [[HMS Cossack (F03)|HMS ''Cossack'']], [[HMS Maori (F24)|HMS ''Maori'']], [[HMS Zulu (F18)|HMS ''Zulu'']], [[HMS Sikh (F82)|HMS ''Sikh'']] a polského [[ORP Piorun (G65)|''Piorunu'']] z doprovodu konvoje ''WS 8B'' plujícího z Británie na Blízký východ, které tak ve 02:00 dne 26. 5. odpluly směrem do zhruba 300 mil vzdálené oblasti pravděpodobného výskytu německé lodi. | ||
| + | |||
| + | [[Soubor:The Royal Navy during the Second World War A4074.jpg|thumb|200px|left|Letadlová loď ''Ark Royal'']] | ||
| + | Mezitím se admirál Sommerville, velitel Svazu H s letadlovou lodí [[HMS Ark Royal (91)|''Ark Royal'']] také snažil přispět k nalezení ''Bismarcka''. Lijáky, rozbouřené moře a nízko se táhnoucí hradba mraků znemožnily start letadel po celý den 25. 5. a tak z paluby ''Ark Royal'' vzlétlo 10 průzkumných letounů až 26. 5. kolem 9:00 ráno. | ||
| + | |||
| + | Po dvou hodinách čekání co průzkumné letouny naleznou, náhle britští radisté obdrželi hlášení oznamující neznámou bitevní loď na souřadnicích {{Souřadnice|+49.55001|-21.833334}}. Po provedení výpočtů ohledně aktuálních poloh britských lodí se zdálo, že se o žádnou z nich nejedná. Zároveň nebylo na britských lodích jasné, o hlášení jakého letounu se jedná – šlo o hlášení letounu [[Consolidated PBY Catalina|Catalina Mk.I]] (WQ-Z, W8406) od 209. squadrony RAF<ref>{{Citace elektronické monografie | ||
| + | | titul = Consolidated PBY Catalina - Great Britain | ||
| + | | url = http://wp.scn.ru/en/ww2/h/581/9/0 | ||
| + | | datum přístupu = 2013-12-22 | ||
| + | | vydavatel = Wings Palette | ||
| + | | jazyk = anglicky | ||
| + | | url archivu = https://web.archive.org/web/20131224103404/http://wp.scn.ru/en/ww2/h/581/9/0 | ||
| + | | datum archivace = 2013-12-24 | ||
| + | | nedostupné = ano | ||
| + | }}</ref> vyslaného Pobřežním leteckým velitelstvím ze severoirské základny poblíž [[Lough Erne]]. Tento letoun byl však po následném přiblížení k německé lodi zasažen protiletadlovou palbou a v důsledku poškození vysílačky nemohl své hlášení upřesnit. | ||
| + | |||
| + | O půl hodiny později polohu potvrdil jeden z průzkumných letounů ''Ark Royal'', oznámil však, že se jedná o křižník a proto vznikly obavy, zdali se nejedná o ''Prinz Eugen'' – obě lodi měly velmi podobnou konstrukci i umístění a počet dělových věží, což vedlo k osudné chybě admirála Hollanda v průběhu vedení [[Bitva v Dánském průlivu|bitvy v Dánském průlivu]]. ''Ark Royal'' proto vyslal dvě další letadla s cílem nejasně identifikovanou loď nespustit z dohledu a zároveň se vracela na palubu dříve vyslaná letadla, ale ani přímý rozhovor s letci po přistání nepřinesl vyjasnění situace. | ||
| + | |||
| + | Protože se ''Bismarck'', za který na britských lodích přece jen nejasně identifikovanou loď pokládali, nacházel zhruba 50 mil před hlavními silami Home Fleet ve směru na Brest, vypočetli Britové, že je třeba do setmění snížit jeho rychlost na nejvýše 15 uzlů, aby se za rozednění britské lodi neocitly v doletu německých letadel, startujících z letišť na francouzském pobřeží. Jediné jak bylo možno přimět ''Bismarcka'' ke zpomalení byl torpédový útok. | ||
| + | |||
| + | [[Soubor:HMS Ark Royal Swordfish.jpg|thumb|240px|Jeden z letounů ''Ark Royal'' [[Fairey Swordfish]] vracející se nízko nad mořem z torpédového útoku na ''Bismarck''.]] | ||
| + | Největší šanci měly letouny z ''Ark Royal'' a ty vzlétly z jeho paluby za velmi obtížných podmínek v silném vlnobití kolem 14:30. Ještě dříve, kolem 13:30 však admirál Somerville dal rozkaz křižníku ''Sheffield'' aby po německé lodi pátral nezávisle na průzkumných letounech. Tato zpráva dorazila na ''Ark Royal'' kolem 14:00, její rozšifrovávání se však zdrželo a zpráva tak dorazila na můstek až po vzletu bombardérů – kolem 16:00 – takže letci nebyli o možné vlastní lodi poblíž cílové oblasti informováni. V tu dobu již měl útok na ''Bismarcka'' začít, proto z paluby ''Ark Royal'' odešlo varování v otevřené řeči: „Pozor na ''Sheffield''“. Bylo však již pozdě. Přestože ''Sheffield'' sloužil letcům z ''Ark Royal'' často jako cvičný cíl, i tak ho letci zaměnili za německou bitevní loď a provedli na něj nálet. ''Sheffield'' se všem torpédům vyhnul a při té příležitosti se projevily technické chyby nově instalovaných magnetických detonátorů torpéd – řada z nich explodovala už při dopadu na hladinu. Po návratu bombardérů na loď započalo ihned znovuvyzbrojování letadel, při kterém byly také magnetické zápalníky vyměňovány za kontaktní. | ||
| + | |||
| + | Krátce před 18 hodinou obnovil ''Sheffield'' vizuální kontakt s německou bitevní lodí a v 19:19 z paluby ''Ark Royal'' odstartovala další útočná vlna 15 torpédových bombardérů – archaických dvouplošníků Swordfisch (všech, které byly k dispozici). Tento útok se britským letcům zdařil a byly při něm zaznamenány dva zásahy – podle německých údajů ve 21:05 jeden do středu lodi a druhý ve 21:15 na zádi lodi. Přestože bylo takové poškození pravděpodobné údajně 1:100 000{{Fakt/dne|20210513102616|}}, došlo k poškození a zaplavení kormidelních komor a kormidla zůstala zaseknutá v poloze 15 stupňů doleva. Poté ''Bismarck'' přestal být ovladatelný, po zásahu opsal dva velké kruhy a pokračoval dále směrem na SSZ. Tato změna kurzu byla na ''Sheffieldu'' i na sledujících letadlech zaznamenána, nicméně nebyla uspokojivě vysvětlena – první hlášení letců vracejících se na ''Ark Royal'' mluvila o tom, že se žádný zásah nepodařil a teprve o půlnoci byla na Toveyovu vlajkovou loď doručena zpráva o úspěchu náletu. Toveyova skupina byla v té době již posílena o bitevní loď ''Rodney'', která se ke svazu připojila kolem 16:00. Tato již starší bitevní loď, ačkoliv mohla dosáhnout nominálně 23 uzlů, v úsilí dostihnout Toveyovu skupinu dosáhla až 25 uzlů, v důsledku čehož však došlo k poruše na jednom z kotlů a tak loď v závěrečné fázi musela plout nižší rychlostí, než byla její maximální<ref>{{Citace monografie | ||
| + | | příjmení = Drachinifel | ||
| + | | titul = How fast did HMS Rodney go when chasing Bismarck? | ||
| + | | url = https://www.youtube.com/watch?v=WtQDn6Nbyzc | ||
| + | }}</ref>. Vzhledem k tomu, že ''Bismarck'' se už v tu dobu pohyboval rychlostí znatelně nižší, neznamenalo to pro jeho závěrečné stíhání překážku a loď sehrála v závěrečné fázi významnou úlohu. | ||
| + | |||
| + | [[Soubor:Philip vian.jpg|náhled|vlevo|Kapitán (a pozdější admirál) Philip Vian (na obrázku z roku 1945 druhý zleva)]] | ||
| + | |||
| + | Zatímco probíhaly nálety, kapitán Vian se svými torpédoborci se iniciativně – pravděpodobně bez přímých rozkazů – přiblížil nejvyšší možnou rychlostí do oblasti v níž se Bismarck nacházel. Dorazil do prostoru zhruba v době, kdy končil druhý nálet letadel z ''Ark Royal'' a dostal rozkaz sledovat německou loď celou noc tak, aby příštího dne ráno mohlo dojít k bitvě s hlavními silami Toveyova svazu. Přímo zpozorován byl ''Bismarck'' na polském torpédoborci ''Piorun'' ve 22:37, ''Bismarck'' poté zahájil na torpédoborce palbu, která žádný torpédoborec nezasáhla a 4 torpédoborce se rozmístily do čtverce kolem německé lodi, loď velícího důstojníka kapitána Viana ''Cossack'' následovala ''Bismarcka'' za jeho zádí. | ||
| + | |||
| + | Vian nařídil před půlnoci v téměř úplné tmě koordinovaný útok na německou loď, který se však nezdařil. ''Bismarck'' zahnal torpédoborce na útěk. Vian povolil jednotlivým lodím své skupiny útoky na vlastní pěst a tak torpédoborce prováděly samostatné nájezdy až do třetí hodiny ranní. Britským námořníkům se zdálo, že zaznamenali několik zásahů, ale ''Bismarck'' ani nezpomalil, zřejmě šlo o záměny explozí torpéd s explozemi granátů a zajatí němečtí námořníci také shodně vypověděli, že v průběhu noci k torpédovému zásahu nedošlo. V 5 hodin dostal ''Piorun'' (jediná loď, která ještě na ''Bismarcka'' v noci nezaútočila) rozkaz k návratu pro ztenčující se množství pohonných hmot, kolem šesté hodiny ranní zaútočil posledními torpédy torpédoborec ''Maori'' avšak torpéda cíl netrefila. Poté se zbývající torpédoborce opět rozmístily do čtvercové formace kolem ''Bismarcka'' a pokračovaly v jeho sledování.<ref>Hubáček 1983, str 133-155</ref> | ||
| + | |||
| + | ==== Závěrečná bitva ==== | ||
| + | ''Bismarck'' byl stále neovladatelný. Selhaly pokusy kormidla uvolnit, odříznout či odstřelit. Protože bylo jasné, že osud lodi bude brzy zpečetěn, kolem šesté hodiny ranní učinil německý velitel pokus o vypuštění hydroplánu [[Arado Ar 196]] s úkolem odletět na pevninu s lodním deníkem vlajkové lodi. Kvůli poškození katapultu však letadla nemohla vzlétnout a žádost Lütjense německému velitelství o vyslání ponorky pro převzetí lodního deníku také nepřineslo žádný efekt – kordón ponorek, které Němci vyslali lodi na pomoc pravděpodobně příliš pozdě byl ještě příliš vzdálen. | ||
| + | |||
| + | Zatím se britské lodi přibližovaly. Jako první z větších lodí navázal vizuální kontakt s ''Bismarckem'' kolem 8 hodiny křižník ''Norfolk'', který brzy spatřil i hlavní síly Home Fleet a informoval nadále Toveye o poloze německé vlajkové lodi. ''Rodney'' a ''King George V'' měly ''Bismarcka'' na dohled v 8:43 a o 4 minuty později začala střílet děla ''Rodney'' a poté i ''King George V''. V 8:57 byl ''Bismarck'' poprvé zasažen pravděpodobně 406mm granátem z ''Rodney''. Bismarck se snažil mířit palbou na nejstarší Rodney, protože doufal, že ho dřív vyřadí z boje. Mezitím se Tovey s ''King George V'' přiblížil na kratší vzdálenost a německá loď pak byla vystavena bočním salvám obou těžkých britských lodí. Britové zaznamenali další zásahy Bismarcka těžkými granáty v 9:01 a 9:07. V tu dobu se ze SV směru k ''Bismarcku'' přiblížil i křižník ''Norfolk'' a palba ''Bismarcka'' začala ztrácet na přesnosti – jeden z granátů vyřadil centrální stanoviště řízení palby, další salva zasáhla admirálský můstek a zabila velícího admirála Lütjense a celý jeho štáb. | ||
| + | |||
| + | V 9:15 minut se připojila děla dalšího britského těžkého křižníku [[HMS Dorsetshire (40)|HMS ''Dorsetshire'']], jehož velitel B. C. S. Martin po hlášení Cataliny bez rozkazu opustil konvoj, který provázel z Freetownu do Anglie a spěchal se připojit k závěrečné bitvě. | ||
| + | |||
| + | Kolem 9:30 odstartovala z ''Ark Royal'' další skupina letadel s cílem pomoci německou loď dorazit, ale letadla byla na britských lodích zaměněna za německá, přivítána protiletadlovou palbou britských lodí a proto se raději vrátila zpět bez pokusu o útok. | ||
| + | |||
| + | Na ''King George V'' se po půldruhé hodině boje objevily podobné problémy jako nedávno na ''Prince of Wales'' a její děla se na čas odmlčela. Na ''Bismarck'' dopadlo tou dobou již velké množství granátů všech ráží a kolem 10 hodiny přestala střílet poslední dělová věž jeho hlavní výzbroje. Loď nicméně stále nejevila tendenci k potopení a proto dal Tovey příkaz potopit loď torpédy. Na ''Bismarcka'' je vystřelily ''Rodney'' i ''Norfolk'', ale ani jedna loď nezaznamenala úspěch. Tovey již nemínil dále riskovat napadení lodí svazu německou ponorkou a dal v 10:15 rozkaz k odplutí. | ||
| + | |||
| + | V přítomnosti ''Bismarcka'' zůstal pouze ''Dorsetshire'' s torpédoborcem ''Maori''. V 10:20 vyslal ''Dorsetshire'' na ''Bismarck'' 2 torpéda do pravého boku a poté ještě 3 torpéda do levého boku. Z těchto 5 torpéd 3 cíl zasáhla. Některé zdroje uvádějí, že po hodinu a půl trvající bitvě byl ''Bismarck'' natolik poškozen, že byl vydán rozkaz k otevření dnových ventilů a odpálení náloží, aby loď nepadla do rukou [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenců]]. Lze tedy tvrdit, že „nepotopitelný“ Bismarck šel přes veškerou snahu britského námořnictva ke dnu až po zásahu vlastní posádkou. To potvrzují ve svých knihách jak Kennedy, tak i Shoffield i Müllenheim. | ||
| + | |||
| + | Teprve poté dal kapitán Lindemann, který se víceméně zhroutil, rozkaz k opuštění lodi. | ||
| + | |||
| + | V 10:45 dne 27. května 1941 se ''Bismarck'' na pozici {{Souřadnice|+48.150001|-16.116666}} převrátil a potopil. Bylo na něj vystříleno na 2 800 granátů ráže 130 až 400 mm, přestál na 300 leteckých útoků a obdržel 4 až 12 torpédových zásahů. Stíhání Bismarcku se účastnilo celkem neuvěřitelných cca 50 lodí a cca 50 letadel pobřežního velitelství. | ||
| + | |||
| + | [[Těžký křižník]] ''Dorsetshire'' a [[torpédoborec]] [[HMS Maori (F24)|''Maori'']] vzaly na palubu 110 námořníků a lodního kocoura [[Nepotopitelný Sam|Oscara]]. Poté se Britové stáhli kvůli obavám z možného [[Ponorka|ponorkového]] útoku. Ve vodě zůstalo asi pět set trosečníků. O několik hodin později nalezla ponorka ''U 74'', které velel ''Kapitänleutnant'' [[Eitel-Friedrich Kentrat|Kentrat]], tři přeživší muže na voru. Dne 29. května zachránila [[meteorologická loď]] ''Sachsenwald'' další dva členy posádky ''Bismarcku''. Z 2 092 mužů na palubě tedy přežilo pouhých 115. | ||
| + | |||
| + | Přes obavy Britů z ponorek na cestě lodí zpět na základny k ponorkovému útoku nedošlo. Objevily se však dálkové bombardéry, které potopily torpédoborec [[HMS Mashona (F59)|HMS ''Mashona'']], který kvůli potížím s palivem musel plout sníženou rychlostí.<ref>Hubáček 1983, str 156-168</ref> | ||
== Nález vraku == | == Nález vraku == | ||
| - | V červnu [[1989]] byl vrak ''Bismarcku'' nalezen oceánografem [[Robert Ballard|Robertem Ballardem]] v hloubce | + | V červnu [[1989]] byl vrak ''Bismarcku'' nalezen oceánografem [[Robert Ballard|Robertem Ballardem]] v hloubce 4 800 metrů. Pořízené fotografie ukazují, že trup lodi téměř nebyl poškozen. Rovněž expedice [[James Cameron|Jamese Camerona]] naznačuje, že příčinou potopení lodi bylo spíše odpálení náloží a otevření ventilů než zásah torpédy. V celém trupu byly napočítány pouze čtyři průstřely. |
| + | == Velká Galerie == | ||
| + | * '''[[:Kategorie:Bundesarchiv Bismarck (1939)|Mnoho fotografií – Bitevní loď Bismarck]]''' | ||
| + | <gallery heights="190" widths="190"> | ||
| + | Soubor:Bundeswehrmuseum Dresden 13.jpg|Model bitevní lodi Bismarck | ||
| + | Soubor:HMS Dorsetshire Bismarck survivors.jpg|Námořníci z Bismarcku jsou vytahování na HMS Dorsetshire | ||
| + | Soubor:Bismarck astern.jpg|Bismarck — záď | ||
| + | File:Bb bismarck.png|3D vizualizace ''Bismarcku'' podle konfigurace během operace Rheinübung | ||
| + | </gallery> | ||
| + | == YouTube == | ||
| + | {| border="4" width="442" align="left" | ||
| + | | {{#widget:YouTube|id=GaFFzY8OXZc}} | ||
| + | |- align="center" | ||
| + | | '''Why Was The Bismarck The Most Feared Ship Of WW2?''' | ||
| + | |} | ||
| + | {| border="4" width="442" align="right" | ||
| + | | {{#widget:YouTube|id=-5WVRTSaKCY}} | ||
| + | |- align="center" | ||
| + | | '''Bismarck: How the Royal Navy Sank Hitler's Best Battleship''' | ||
| + | |}<br style="clear: both;" /> | ||
| + | {| border="4" width="442" align="left" | ||
| + | | {{#widget:YouTube|id=iuO4BfnlDY8}} | ||
| + | |- align="center" | ||
| + | | '''Sink The Bismarck WW2 Classic''' | ||
| + | |} | ||
| + | {| border="4" width="442" align="right" | ||
| + | | {{#widget:YouTube|id=H1sF-n_I3Mo}} | ||
| + | |- align="center" | ||
| + | | '''WW2 Explained: Bismarck vs Hood,<br />The Shocking and Explosive Battleship Duel''' | ||
| + | |}<br style="clear: both;" /> | ||
== Související články == | == Související články == | ||
* [[bitva v Dánském průlivu]] | * [[bitva v Dánském průlivu]] | ||
* [[Tirpitz (1939)|Tirpitz]] – sesterská loď | * [[Tirpitz (1939)|Tirpitz]] – sesterská loď | ||
* [[Seznam německých bitevních lodí]] | * [[Seznam německých bitevních lodí]] | ||
| - | + | == Reference == | |
| + | <references/> | ||
== Externí odkazy == | == Externí odkazy == | ||
| - | * [ | + | * [https://www.kbismarck.com/ Bitevní loď Bismarck] |
| - | * [ | + | * [https://bismarck-class.dk/ Informace o lodích třídy Bismarck] |
* [http://www.diebismarck.de/ Posádka Bismarcku] | * [http://www.diebismarck.de/ Posádka Bismarcku] | ||
* [http://nacismus.mysteria.cz/kriegsmarine/hon_bismarck.php Hon na Bismarck] | * [http://nacismus.mysteria.cz/kriegsmarine/hon_bismarck.php Hon na Bismarck] | ||
| Řádka 64: | Řádka 253: | ||
[[Kategorie:Německé válečné lodě ve druhé světové válce]] | [[Kategorie:Německé válečné lodě ve druhé světové válce]] | ||
[[Kategorie:Vraky lodí]] | [[Kategorie:Vraky lodí]] | ||
| + | [[Kategorie:Video články Multimediaexpo.cz]] | ||
Aktuální verze z 18. 2. 2026, 17:19
| |
| Základní údaje | 
|
|---|---|
| Typ: | Bitevní loď |
| Třída: | Bismarck |
| Číslo trupu: | |
| Jméno podle: | |
| Objednána: | 16. 11. 1935 |
| Zahájení stavby: | 1. července 1936 |
| Spuštěna na vodu: | 14. února 1939 |
| Uvedena do služby: | 24. srpna 1940 |
| Osud: | potopena 27. května 1941 |
| Poloha vraku: | |
| Cena: | |
| Předchůdce: | |
| Následovník: | |
| Poznámka: | |
| Takticko-technická data | |
| Výtlak: | 41 700 tun standardně 50 900 tun plně naložena |
| Délka: | 241,55 m na čáře ponoru 251 m celkem |
| Šířka: | 36 m |
| Ponor: | 9,3 m standardně 10,2 m plně naložena |
| Pohon: | 12 Wagnerových kotlů na přehřátou páru 3 turbíny Blohm & Voss s převodem 3 třílisté lodní šrouby, 4,7 m v průměru 150 170 hp (110 MW) |
| Palivo: | |
| Rychlost: | 30,1 uzlů (54 km/h) při zkouškách |
| Dosah: | 9 280 námořních mil (17 200 km) při 16 uzlech (30 km/h) |
| Posádka: | 2 092 námořníků |
| Pancíř: | Pás: 145 až 320 mm Paluba: 110 to 120 mm Přepážky: 220 mm Věže: 130 až 360 mm Barbety 342 mm Řídící věž: 360 mm |
| Výzbroj: | 8 x 380 mm (15 palců) (4×2) 12 x 150 mm (5.9 palce) (6×2) 16 x 105 mm (4.1 palce) (4×2) 16 x 37 mm (8×2) 20 x 20 mm (20 x 1) |
| Elektronika: | |
| Letadla: | 4x Arado Ar 196 s jedním oboustranným katapultem |
| Ostatní: | |
Práce byly dokončeny v srpnu 1940, kdy byla loď zařazena do služby v německé flotile.
Bismarck a její sesterská loď Tirpitz byly největší bitevní lodě, jaké kdy Německo postavilo, a jedny z největších, jaké kdy postavila jakákoli evropská mocnost.
Obsah |
Stavba lodi
- Související informace naleznete také v článku: Třída Bismarck.
Dvě bitevní lodě třídy třídy Bismarck byly navrženy v polovině 30. let německou Kriegsmarine jako reakce na francouzské námořní rozšiřování, konkrétně na dvojici bitevních lodí třídy Richelieu, jejichž stavbu Francie zahájila roku 1935. Položení kýlu proběhlo po podpisu anglo-německé námořní dohody z roku 1935; Bismarck i její sesterská loď Tirpitz se nominálně vešly do limitu 35 000 dlouhých tun (36 000 t), stanoveného washingtonskou námořní dohodou, která upravovala konstrukci bitevních lodí v meziválečném období. Ve skutečnosti však tento limit tajně výrazně překročily. Dříve než byla kterákoliv loď dokončena, mezinárodní smluvní systém se rozpadl po vystoupení Japonska roku 1937, což umožnilo signatářům uplatnit tzv. „eskalační klauzuli“, která povolovala výtlak až 45 000 dlouhých tun (46 000 t).
Všeobecné technické údaje
Bismarck měl výtlak 41 700 t (41 000 dlouhých tun) jako nový a 50 300 t (49 500 dlouhých tun) při plném zatížení, celkovou délku 251 m (823 ft 6 in), šířku 36 m (118 ft 1 in) a maximální 9,9 m (32 ft 6 in). Byla největší německou válečnou lodí, a překonávala výtlak všech ostatních evropských bitevních lodí s výjimkou HMS Vanguard, zařazené do služby až po válce. Trup Bismarcku byl z 90 % svařovaný pro úsporu hmotnosti; byl členěn do 22 vodotěsných oddílů a měl dvojité dno po 83 % délky lodě.
Bismarck byl poháněn třemi zpřevodovanými parními turbínami Blohm & Voss, které roztáčely tři třílisté lodní šrouby. Parní energii zajišťovalo dvanáct olejem vytápěných Wagnerových trubkových kotlů na přehřátou páru, jejichž spaliny byly odváděny jediným velkým komínem uprostřed lodi. Pohonný systém byl konstruován na výkon 138 000 metrických koní (136 000 shp), což mělo umožnit maximální rychlost 29 uzlů (54 km/h; 33 mph); při rychlostních zkouškách však loď obě hodnoty výrazně překonala a dosáhla 150 170 metrických koní (148 120 shp) a rychlosti 30,01 uzlů (55,58 km/h; 34,53 mph). Loď nesla 6 400 t topného oleje pro kotle, což jí umožňovalo doplavbu 8 870 námořních mil (16 430 km; 10 210 mi) při rychlosti 19 uzlů (35 km/h; 22 mph).
Standardní posádku tvořilo 103 důstojníků a 1 962 námořníků. Při vyplutí Bismarcku však štáb svazu, záchytné posádky a váleční zpravodajové zvýšili počet osob na palubě na více než 2 200. Přibližně 600 členů posádky pocházelo z lehkého křižníku Karlsruhe, který byl ztracen během operace Weserübung, německého útoku na Norsko. Posádka Bismarcku vydávala lodní noviny s názvem Die Schiffsglocke (Loďní zvon). Bismarck nesl čtyři průzkumné hydroplány Arado Ar 196 ve dvojitém hangáru uprostřed lodi a dva jednotlivé hangáry po stranách komína; spouštění probíhalo pomocí příčné, oboustranné katapultáže.
Výzbroj a pancéřování
Bismarck byl vyzbrojen hlavní baterií osmi kanóny 380 mm (15 in) SK C/34 umístěnými ve čtyřech dvoudělových věžích: dvě stupňovitě uložené věže na přídi — „Anton“ a „Bruno“ — a dvě na zádi — „Caesar“ a „Dora“. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct kanónů 150 mm (5.9 in) L/55. Hlavní i sekundární děla byla řízena ze tří stanovišť dělostřeleckého řízení palby, která pomocí mechanických počítačů určovala vzdálenost a kurz cíle a vypočítávala potřebné náměry děl. Na vrcholu každého stanoviště byl otáčivě uložen dálkoměr; na přední části všech tří kopulí byl do března 1941 instalován radarový systém FuMO 23 Seetakt.
Těžká protiletadlová výzbroj sestávala ze šestnácti kanónů 105 mm (4,1 in) C/33 v osmi dvoudělových lafetacích. Přední dva páry lafetací byly staršího typu C/31, zatímco zadní dva páry byly novějšího typu C/37. Střední a lehká protiletadlová výzbroj zahrnovala šestnáct kanónů 37 mm (1,5 in) C/30 a původně dvanáct protiletadlových kanónů 20 mm (0.79 in) C/30. V dubnu 1941 byly dva jednotlivé 20mm kanóny umístěné na reflektorové plošině na předním stěžni nahrazeny dvěma čtyřhlavňovými 20mm kanóny C/38. Protiletadlové řízení palby pro 105mm kanóny zajišťovaly čtyři stabilizované zaměřovače SL-8, zatímco 37mm a 20mm zbraně byly vybaveny pouze přenosnými dálkoměry.
Hlavní pancéřový pás měl tloušťku 320 mm (12,6 in) a byl kryt dvojicí horních a hlavních pancéřových palub o tloušťkach 50 mm (2 in) a 100 až 120 mm (3,9 až 4,7 in). Pancíř 380 mm SK C/34 dělových věží měl čela o tloušťce 360 mm (14,2 in) a boční stěny o tloušťce 220 mm (8,7 in).
Služba
Bismarck byl objednán pod názvem Ersatz Hannover („náhrada za Hannover“), jako náhrada za starý predreadnought Hannover pod kontraktem „F“. Zakázku získala loděnice Blohm & Voss v Hamburku, kde byl kýl položen 1. července 1936 na Helgenu IX. Loď byla spuštěna na vodu 14. února 1939 a během velkolepého ceremoniálu ji pokřtila Dorothee von Löwenfeld, vnučka kancléře Otto von Bismarcka, podle něhož loď nesla jméno. Křestní projev pronesl Adolf Hitler. Po spuštění následovaly dokončovací práce, během nichž byla původní rovná příď nahrazena šikmou „Atlantickou přídí“, podobnou lodím třídy Scharnhorst. Bismarck byl zařazen do služby 24. srpna 1940 pro námořní zkoušky, které probíhaly v Baltském moři. V době převzetí lodě převzal velení Kapitän zur See Ernst Lindemann. Náklady na jeho stavbu se vyšplhaly téměř na dvě stě milionů říšských marek.
15. září 1940, tři týdny po zařazení do služby, Bismarck opustil Hamburg a zamířil na zkoušky do Kielské zátoky. Sperrbrecher 13 doprovodil loď k Arkoně 28. září a poté do Gotenhafenu na zkoušky v Gdaňském zálivu. Během zkoušek byl pečlivě testován pohonný systém; Bismarck provedl měřené námořní míle i jízdy maximální rychlostí. Při zkouškách stability a manévrovatelnosti byla odhalena konstrukční vada – při pokusu řídit loď pouze změnami otáček lodních šroubů bylo zjištěno, že Bismarck lze udržet v kurzu jen s velkými obtížemi. I při plném protiběžném výkonu vnějších šroubů loď měnila směr pouze minimálně. Hlavní baterie byla poprvé odzkoušena koncem listopadu a testy potvrdily, že loď je velmi stabilní palebná platforma. Zkoušky trvaly do prosince; Bismarck se pak vrátil do Hamburku, kam dorazil 9. prosince, kvůli menším úpravám a dokončení vybavení.
Loď měla naplánováno vrátit se do Kielu 24. ledna 1941, avšak v Kielském kanálu byla potopena obchodní loď, která znemožnila využití vodní cesty. Silné počasí komplikovalo odstranění vraku a Bismarck se do Kielu dostal až v březnu. Zdržení výrazně Lindemanna frustrovalo, poznamenal: „[Bismarck] byl v Hamburku uvázán pět týdnů... ztracený drahocenný čas na moři nelze dohnat a významné zpoždění v konečném nasazení lodi do války je tak nevyhnutelné.“ Během čekání na přesun do Kielu hostil Bismarck kapitána Anderse Forshella, švédského námořního atašé v Berlíně. Ten se vrátil do Švédska s podrobným popisem lodi, který následně pronikl k Britům díky probritským kruhům ve švédském námořnictvu. Informace poskytly Royal Navy první ucelený popis plavidla, i když postrádaly důležitá data, jako maximální rychlost, akční rádius a výtlak.
6. března obdržel Bismarck rozkaz vyrazit do Kielu. Cestou loď doprovázelo několik stíhaček Messerschmitt Bf 109 a dvojice ozbrojených obchodních lodí, společně s ledoborcem. 8. března c 08:45 Bismarck na krátký čas najel na mělčinu na jižním břehu Kielského kanálu; do hodiny byl znovu uvolněn. Druhého dne loď dorazila do Kielu, kde posádka naložila munici, palivo a další zásoby a nanesla nátěr dazzle camo pro kamufláž. 12. března podnikly britské bombardéry útok na přístav, avšak bez úspěchu. 17. března doprovodila stará bitevní loď SMS Schlesien, nyní používaná jako ledoborec, Bismarck skrz led do Gotenhafenu, kde pokračoval ve výcviku bojové připravenosti.
Námořní vrchní velení (Oberkommando der Marine neboli OKM), pod vedením admirála Ericha Raedera, zamýšlelo pokračovat v praxi nasazování těžkých lodí jako hladinových nájezdníků proti spojenecké obchodní dopravě v Atlantském oceánu. Dvě bitevní lodě třídy Scharnhorst byly v té době umístěny v Brestu ve Francii, čerstvě po dokončení operace Berlin, velkého nájezdu do Atlantiku. Sesterská loď Bismarcku, Tirpitz, se rychle blížila dokončení. Bismarck a Tirpitz měly vyplout z Baltu a setkat se s oběma loděmi třídy Scharnhorst v Atlantiku; operace byla původně plánována přibližně na 25. dubna 1941, během fáze novoluní, které mělo vytvořit příznivější podmínky.
Práce na Tirpitzu byly dokončeny později, než se očekávalo, a loď byla zařazena do služby teprve 25. února; bojeschopné stavu dosáhla až koncem roku. Situaci dále komplikovalo, že Gneisenau byla v Brestu torpédována a následně poškozena bombami v doku. Scharnhorst potřeboval po operaci Berlin generální opravu kotlů; během prací bylo zjištěno, že jejich stav je horší, než se předpokládalo. I ona tak nebyl k dispozici pro plánovaný výpad. Útoky britských bombardérů na zásobovací sklady v Kielu zdržely opravy těžkých křižníků Admiral Scheer a Admiral Hipper. Obě lodě neměly být připraveny k nasazení dříve než v červenci nebo srpnu. Admirál Günther Lütjens, Flottenchef (velitel loďstva) Kriegsmarine, vybraný k vedení operace, požadoval odklad minimálně do doby, než bude k dispozici buď Scharnhorst, nebo Tirpitz, avšak OKM rozhodlo pokračovat v operaci, krycím názvem operace Rheinübung, pouze se silou tvořenou Bismarckem a těžkým křižníkem Prinz Eugen. Na závěrečné schůzi s Raederem v Paříži 26. dubna byl Lütjens svým vrchním velitelem povzbuzen k pokračování, a nakonec se rozhodl zahájit operaci co nejdříve, aby nepříteli nebyl poskytnut oddech.
Operace Rheinübung
Dne 19. května 1941 vyplul Bismarck pod velením kapitána Lindemanna z Gdyně poblíž Gdaňsku a následoval tak těžký křižník Prinz Eugen směrem do Norska, odkud se měly lodě přesunout do Atlantiku.
Na Bismarcku vztyčil svou vlajku viceadmirál Günther Lütjens, který byl pověřen taktickým velením celého uskupení. Operace dostala jméno 'Rheinübung' a jejím cílem bylo proniknutí obou lodí do Atlantiku za účelem napadání spojeneckých lodí a konvojů. Z tohoto důvodu byla již dříve v Atlantiku rozmístěna řada zásobovacích a cisternových lodí, které mohly zajistit obě lodě v bojových akcích téměř na rok.
Začátek operace byl původně stanoven na duben s tím, že se k Bismarcku připojí bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau. V poslední chvíli však Gneisenau utrpěl škody v důsledku britského bombardování brestského přístavu a Scharnhorst měl potíže s hnací soustavou, proto se německé velení rozhodlo v operaci nahradit oba bitevní křižníky těžkým křižníkem Prinz Eugen. Díky úspěchům akcí německých ponorek, které mohly mj. využívat nově dobyté norské a již dříve získané francouzské přístavy bylo britské loďstvo rozptýleno, britské lodě se ve velké míře účastnily také bojů ve Středomoří a tak se v květnu německé velení rozhodlo operaci odstartovat.
Velící důstojník celého uskupení, viceadmirál Lütjens měl sice obavy, že bojová síla obou lodí nebude proti silám britského loďstva dostatečná, ale po rozhovoru s velkoadmirálem Raederem mu bylo jasně řečeno, že pro operaci je vhodná doba a Hitler očekává od loďstva činy.[1]
Již v této fázi byla učiněna kritická chyba admirála Lütjensem – jakkoli se to zdá nepravděpodobné, Bismarck nebyl nyní ani později plně natankován, chybělo mu cca 200 tun paliva.
Pronásledování Bismarcku
Přesun lodí přes Norsko do Dánského průlivu
Prinz Eugen vyplul z Gdyně kolem 21:00, 18. 5. 1941, následován Bismarckem ve 2:00, 19. května. Obě lodě pluly provázeny torpédoborci separátně a setkaly se u mysu Arkona nedaleko ostrova Rujána. Z místa setkání pak společně propluly přes Kattegat a Skagerrak do norských vod.
Ačkoliv německé velení učinilo řadu maskovacích kroků a německá Luftwaffe bránila leteckému průzkumu, angličtí agenti v norském hnutí odporu oznámili do Londýna připlutí Bismarcka do Grimstadfjordu poblíž Bergenu ještě ten samý den, 20. 5. Britové také zachytili zprávu švédského křižníku Gotland, který německé lodi při opouštění Baltského moře spatřil a informoval o tom velitelství švédského námořnictva.
Dne 21. května Bismarcka v Grimstafjordu vyfotografoval britský fotoprůzkumný Spitfire Mk.I PR Model F pilotovaný P/O (Pilot officer ~ poručík) Michaelem Sucklingem.[2] Po doplnění paliva odpoledne 21. května kolem 17:00 však obě lodi zvedly kotvy a včetně doprovodu torpédoborců vypluly na moře. Po několika hodinách admirál Lütjens odeslal doprovodné torpédoborce zpět a obě lodi zamířily k Dánskému průlivu.
Britské velení bylo velmi znepokojeno možností, že by německé bitevní lodě mohly operovat ve vodách Atlantiku, neboť by byly ohroženy životně důležité trasy zásobovacích lodí. Celý den 22. května však nepříznivé počasí znemožňovalo letecký průzkum. Nakonec se Britové rozhodli pro riskantní akci a vyslali letadlo Martin Maryland, které v nízké výšce prolétlo nad Grimstafjordem a tak byla potvrzena domněnka, že se Bismarck již vydal na moře.
Velitel Home Fleet admirál John Tovey tak již dále neváhal a ve 23 hodin opustily lodě Home Fleet, rozčleněné do dvou svazů základnu loďstva ve Scapa Flow, propluly zálivem Pentland Firth a pluly dále na západ. První svaz plul pod přímým velením admirála Toveye a druhý pod velením viceadmirála Hollanda. V ranních hodinách se ke svazu admirála Toveye připojil bitevní křižník HMS Repulse se třemi torpédoborci, který vyplul o den dříve z Clydu. V Dánském průlivu již hlídkovaly britské křižníky s úkolem případný průnik německých lodí do Atlantiku tímto průlivem odhalit.[3]
Bitva v Dánském průlivu
- Podrobnější informace naleznete na stránce: Bitva v Dánském průlivu
V Dánském průlivu hlídkující skupina těžkých křižníků HMS Suffolk a HMS Norfolk pod společným velením kontradmirála Wake-Walkera opravdu pokus Bismarcka a Prinze Eugena odhalila a dále pak německou eskadru sledovala dokud se nepřiblíží další síly.
Britské velení pro přímý boj s německou eskadrou vyslalo největší britskou válečnou loď, starý bitevní křižník HMS Hood a bitevní loď HMS Prince of Wales doprovázené šesti torpédoborci pod vedením viceadmirála Lancelota Ernesta Hollanda. Dne 24. května 1941 došlo k bitvě v Dánském průlivu. Hood byl potopen, Prince of Wales poškozen a zahnán na útěk. Bitevní loď Bismarck byla poškozena a uniklo z ní asi tisíc tun paliva, další palivo bylo dále znehodnoceno mořskou vodou.[4]
Po ztrátě největší lodi Royal Navy, která také vzbudila velký ohlas a rozčarování britského veřejného mínění se dostižení a zničení Bismarcka stalo prestižním úkolem a nejvyšší prioritou celého britského loďstva. Admiralita obdržela od ministerského předsedy Winstona Churchilla následující rozkaz: „Vaším úkolem je potopit Bismarcka. Nic není v tuto chvíli důležitější. Nařizuji vám učinit všechny kroky, aby tento úkol byl splněn“[5]. Neváhal by ani obětovat například i loď King George V. i s adm. Toveyem na palubě.
Mobilizace sil pro stíhání
Britská admiralita proto mobilizovala mnoho lodí, aby zahradila Bismarcku únikové cesty. Do přímého stíhání se pustil operační svaz admirála sira Johna Toveye, velitele Home Fleet složený z bitevní lodi HMS King George V, bitevního křižníku Repulse, letadlové lodi HMS Victorious, 2. eskadry lehkých křižníků HMS Galatea, HMS Aurora, HMS Kenya a HMS Hermione a devíti torpédoborců. Od východu připlouvala pod velením kapitána Darlymple-Hamiltona bitevní loď HMS Rodney doprovázená třemi torpédoborci, z jihu se blížila bitevní loď HMS Ramillies, z Gibraltaru již dříve vyplul „svaz H“ pod velením viceadmirála sira Jamese Sommervilla s bitevním křižníkem HMS Renown, letadlovou lodí HMS Ark Royal, lehkým křižníkem HMS Sheffield a šesti torpédoborci. Z Afriky byl povolán křižník HMS Edinburgh a dokonce i bitevní loď HMS Revenge v americkém přístavu Halifax dostala rozkaz připravit se k vyplutí.
Po smrti admirála Hollanda přešel Prince of Wales a torpédoborce pod velení kontradmirála Wake-Walkera, ten však dospěl k názoru, že i se všemi zbývajícími loděmi není dostatečně silný aby na německé lodě znovu zaútočil. Rozhodl se proto pokračovat ve sledování. Bismarck po potopení Hooda pokračoval dále rychlostí 28 uzlů a až po půldruhé hodině zpomalil v důsledku potíží s palivem na 22 uzlů a v odpoledních hodinách odbočil směrem na jih. Díky tomu se začal přibližovat ke svazu admirála Johna Toveye. Ten, aby Bismarck nemohl během nočních hodin uniknout, rozhodl o jeho napadení letadly z Victorious. Aby měl nálet lepší vyhlídky na úspěch, dal Tovey rozkaz Victorious v doprovodu křižníků pod vedením viceadmirála Curteise plout napřed a zkrátit co nejdříve vzdálenost k Bismarcku na 100 mil.[6]
Odpoutání Prinze Eugena
Wake-Walker zatím kvůli mlhavému počasí udržoval s německými loděmi, které se často ztrácely v mlze i z obrazovek radaru, kontakt jen za cenu nejvyššího úsilí a sporadických přestřelek.
Admirál Lütjens na můstku Bismarcka v 18:20 rozhodl, že se Bismarck oddělí od Prinze Eugena, který měl pokračovat v jižním kursu na původně plánované setkání s cisternovou lodí, a Bismarck odbočí na jihovýchod a vydá se směrem k St. Nazaire ve Francii k opravám, a to pomalejší úspornou rychlostí, neboť Bismarck již pociťoval kritický nedostatek paliva. Tímto rozhodnutím chtěl admirál Lütjens také pravděpodobně svést britské lodi ze stopy a nechat je pronásledovat Prinze Eugena. Britové však v mlze zpočátku vůbec nezaznamenali, že se německé lodi rozdělily a nadále sledovali pouze Bismarcka – Prinz Eugen nakonec po řadě peripetií doplul v pořádku do Brestu.[7]
Útok letadel Victorious
.jpg)
Zatím se lodě admirála Curteise s letadlovou lodí Victorious k pozici Bismarcka přibližovaly, ale v 10 hodin večer byl ještě ve vzdálenosti 120 mil od pozice německých lodí. Aby bombardéry stihly zaútočit ještě před setměním (západ slunce byl na daných souřadnicích 50 minut po půlnoci) a protože se zhoršovalo počasí, rozhodl se velitel Victorious kapitán Bovell uskutečnit útok již z této vzdálenosti. Pod velením komandéra Eugena Esmonda odstartovalo devět letounů typu Fairey Swordfish a dva typu Fairey Fulmar. Bohužel však piloti po přeletu Wake-Walkerových lodí omylem téměř zahájili útok na plavidlo americké pobřežní stráže USCGC Modoc o jehož přítomnosti nebylo Britům nic známo a jejich omyl na můstku Bismarcka zaznamenali. Německá loď tak byla varována a měla čas se na letecký útok připravit. Přes velké úsilí britských letců se nakonec podařilo zaznamenat pouze zásah torpédem doprostřed lodi, chromniklová ocel však vydržela a Bismarcku tak nebyla způsobena žádná patrná škoda. Při útoku však v důsledku exploze zemřel první člen posádky.[8] Byl jím Oberbootsmann Kurt Kirchberg, kterého výbuch odhodil na letecký katapult.
Ztráta kontaktu
Britské křižníky nadále Bismarcka sledovaly, až 25. 5. před čtvrtou hodinou ranní kontakt ztratily. V důsledku tohoto faktu a ubývajících pohonných hmot museli Britové své lodě přeskupit a znovu začít s hledáním. Křižníky Suffolk a Norfolk se rozdělily, aby mohly propátrat větší oblast, Prince of Wales byl odeslán ke svazu admirála Toveye, z něhož se již před delší dobou odpoutal kvůli nedostatku pohonných hmot bitevní křižník Repulse. Bitevní loď Rodney, původně plující z Clyde jako průvodce parníku Britannic na cestě do Bostonu se zatím kolem 6. hodiny ocitla ve výhodné pozici asi 350 mil před Bismarckem, cca 100 mil od předpokládané trasy do St. Nazaire. Britové však stále ještě netušili, kde se Bismarck přesně nachází a Bismarck měl stále ještě reálnou šanci pronásledování uniknout.
Admirál Lütjens se však za této situace rozhodl odvysílat na námořní velitelství „Západ“ rozsáhlou depeši, ve které informoval o proběhlých akcích a o celkové situaci své lodi. Zřejmě neměl ani tušení o tom, že se britským lodím Bismarck ztratil a naopak se domníval, že Britové stále ještě jeho polohu znají. Protože se lodní deník Bismarcka nedochoval a většina posádky zahynula, není přesně jasné, co ho k tomuto dojmu vedlo – podle některých zdrojů zřejmě antény Bismarcka stále ještě zachycovaly záření z britských radarů, které ale nemělo již takovou intenzitu, aby se k britským lodím vrátilo a mohlo být zaznamenáno.
Kolem deváté hodiny pak na Bismarck dorazila depeše, že z německého odposlechu britské námořní komunikace plyne, že Britové pravděpodobně kontakt s Bismarckem ztratili. Z nepochopitelných důvodů se admirál Lütjens nepokusil této informace využít a dostat se vyšší rychlostí do dosahu letounů a ponorek z Brestu, které by mohly německé lodi významně pomoci. Zároveň by tím ještě více zkomplikoval situaci britských lodí ohledně nedostatku paliva.
Lütjensovo vysílání na Britských ostrovech zaznamenali a odvodili z něj přibližnou polohu německé lodi. Britové však ze zachyceného vysílání určili nejprve polohu Bismarcka nesprávně, zdálo se, že míří zpět do Severního moře. Proto dostal křižník Suffolk rozkaz plout směrem k Islandu, bitevní loď Prince of Wales se začala vracet směrem k Dánskému průlivu, 2. eskadra lehkých křižníků s letadlovou lodí Victorious měla pokrýt prostor mezi Islandem a Faerskými ostrovy a k Severnímu moři obrátila také bitevní loď King George V. Pouze Rodney a Norfolk se všeobecného přesunu severním směrem nezúčastnili. Rodney díky své nízké rychlosti neměl šanci Bismarcka v případě severního kursu šanci dostihnout a kontradmirál Wake-Walker na křižníku Norfolk, který se stále ještě domníval, že Bismarck směřuje do Biskajského zálivu, a tak aby neodporoval přímému rozkazu, zvolil kompromisní řešení a jeho loď plula spíše k Irsku než k Islandu, kam směřovala většina ostatních lodí.
Uvedený stav trval několik hodin. Admiralita však nadále analyzovala zachycené signály a stejně tak za spolupráce předních admiralitních stratégů, kapitánů C. S. Danielse a R. A. B. Edwarse také možné strategie úniku Bismarcka. Dokonce ještě zaslala kapitánu Rodneye, Dalrymple-Hamiltonovi příkaz nadále střežit přístupy k francouzským přístavům. Až v 15:30 obdržel sir John Tovey konečný výsledek jejich analýz – je možné, že Bismarck přece jen pluje do Francie. Jeho nejpravděpodobnější poloha měla být v okruhu padesáti mil od pozice Šablona:Souřadnice. Na vlajkové lodi začali také přezkoumávat dříve určenou polohu a zjistilo se, že původní určení polohy bylo pravděpodobně chybné, na chybu ale nepřišel ani nikdo v admiralitě. Příčina chyby ležela v nekompatibilitě map, používaných radisty a lodními navigátory.
Admirál Tovey se dotázal na další postup admirality a když stále nedostal odpověď, rozhodl se v 18:10 na vlastní odpovědnost lodě obrátit k jihu. Teprve v 19:15 pak dostal oficiální potvrzení admirality o jižní poloze německé lodi. Britské lodi tak téměř 7 hodin pluly nesprávným směrem. Kvůli této skutečnosti se stal nedostatek paliva neúnosný na dalších britských lodích – křižník Suffolk se musel obrátit pro palivo k Islandu, stejně tak i 2. křižníková eskadra a s ní i letadlová loď Victorious. Své torpédoborce musel odeslat k doplnění pohonných hmot i kapitán Darlymple-Hamilton na Rodney.[9]
Podle později odtajněných informací lze zásluhu o finálním určení skutečného cíle Bismarku připsat informacím získaným v Bletchley Park. Podle dokumentu BBC vytvořeném v roce 2015 s původním názvem Bletchley Park: Code-breaking's Forgotten Genius, který byl vysílán pod názvem: The Codebreaker Who Hacked Hitler. [10] bylo získání této informace považováno za natolik důležité, že bylo rozhodujícím argumentem k podstatnému posílení zdrojů investovaných do Bletchley Parku.
Obnovení kontaktu a útok torpédy
Protože se britské lodi blížily do oblasti zvýšeného výskytu německých ponorek, začínal na britské velitele doléhat citelně nedostatek torpédoborců. Z toho důvodu admiralita dala rozkaz torpédoborci HMS Jupiter, plujícímu v Irském moři, aby se k hlavním silám připojil. Uvolnila dále 5 torpédoborců 4. torpédoborcové flotily pod velením kapitána Philippa Viana sestávající z torpédoborců HMS Cossack, HMS Maori, HMS Zulu, HMS Sikh a polského Piorunu z doprovodu konvoje WS 8B plujícího z Británie na Blízký východ, které tak ve 02:00 dne 26. 5. odpluly směrem do zhruba 300 mil vzdálené oblasti pravděpodobného výskytu německé lodi.
Mezitím se admirál Sommerville, velitel Svazu H s letadlovou lodí Ark Royal také snažil přispět k nalezení Bismarcka. Lijáky, rozbouřené moře a nízko se táhnoucí hradba mraků znemožnily start letadel po celý den 25. 5. a tak z paluby Ark Royal vzlétlo 10 průzkumných letounů až 26. 5. kolem 9:00 ráno.
Po dvou hodinách čekání co průzkumné letouny naleznou, náhle britští radisté obdrželi hlášení oznamující neznámou bitevní loď na souřadnicích Šablona:Souřadnice. Po provedení výpočtů ohledně aktuálních poloh britských lodí se zdálo, že se o žádnou z nich nejedná. Zároveň nebylo na britských lodích jasné, o hlášení jakého letounu se jedná – šlo o hlášení letounu Catalina Mk.I (WQ-Z, W8406) od 209. squadrony RAF[11] vyslaného Pobřežním leteckým velitelstvím ze severoirské základny poblíž Lough Erne. Tento letoun byl však po následném přiblížení k německé lodi zasažen protiletadlovou palbou a v důsledku poškození vysílačky nemohl své hlášení upřesnit.
O půl hodiny později polohu potvrdil jeden z průzkumných letounů Ark Royal, oznámil však, že se jedná o křižník a proto vznikly obavy, zdali se nejedná o Prinz Eugen – obě lodi měly velmi podobnou konstrukci i umístění a počet dělových věží, což vedlo k osudné chybě admirála Hollanda v průběhu vedení bitvy v Dánském průlivu. Ark Royal proto vyslal dvě další letadla s cílem nejasně identifikovanou loď nespustit z dohledu a zároveň se vracela na palubu dříve vyslaná letadla, ale ani přímý rozhovor s letci po přistání nepřinesl vyjasnění situace.
Protože se Bismarck, za který na britských lodích přece jen nejasně identifikovanou loď pokládali, nacházel zhruba 50 mil před hlavními silami Home Fleet ve směru na Brest, vypočetli Britové, že je třeba do setmění snížit jeho rychlost na nejvýše 15 uzlů, aby se za rozednění britské lodi neocitly v doletu německých letadel, startujících z letišť na francouzském pobřeží. Jediné jak bylo možno přimět Bismarcka ke zpomalení byl torpédový útok.
Největší šanci měly letouny z Ark Royal a ty vzlétly z jeho paluby za velmi obtížných podmínek v silném vlnobití kolem 14:30. Ještě dříve, kolem 13:30 však admirál Somerville dal rozkaz křižníku Sheffield aby po německé lodi pátral nezávisle na průzkumných letounech. Tato zpráva dorazila na Ark Royal kolem 14:00, její rozšifrovávání se však zdrželo a zpráva tak dorazila na můstek až po vzletu bombardérů – kolem 16:00 – takže letci nebyli o možné vlastní lodi poblíž cílové oblasti informováni. V tu dobu již měl útok na Bismarcka začít, proto z paluby Ark Royal odešlo varování v otevřené řeči: „Pozor na Sheffield“. Bylo však již pozdě. Přestože Sheffield sloužil letcům z Ark Royal často jako cvičný cíl, i tak ho letci zaměnili za německou bitevní loď a provedli na něj nálet. Sheffield se všem torpédům vyhnul a při té příležitosti se projevily technické chyby nově instalovaných magnetických detonátorů torpéd – řada z nich explodovala už při dopadu na hladinu. Po návratu bombardérů na loď započalo ihned znovuvyzbrojování letadel, při kterém byly také magnetické zápalníky vyměňovány za kontaktní.
Krátce před 18 hodinou obnovil Sheffield vizuální kontakt s německou bitevní lodí a v 19:19 z paluby Ark Royal odstartovala další útočná vlna 15 torpédových bombardérů – archaických dvouplošníků Swordfisch (všech, které byly k dispozici). Tento útok se britským letcům zdařil a byly při něm zaznamenány dva zásahy – podle německých údajů ve 21:05 jeden do středu lodi a druhý ve 21:15 na zádi lodi. Přestože bylo takové poškození pravděpodobné údajně 1:100 000[zdroj ?], došlo k poškození a zaplavení kormidelních komor a kormidla zůstala zaseknutá v poloze 15 stupňů doleva. Poté Bismarck přestal být ovladatelný, po zásahu opsal dva velké kruhy a pokračoval dále směrem na SSZ. Tato změna kurzu byla na Sheffieldu i na sledujících letadlech zaznamenána, nicméně nebyla uspokojivě vysvětlena – první hlášení letců vracejících se na Ark Royal mluvila o tom, že se žádný zásah nepodařil a teprve o půlnoci byla na Toveyovu vlajkovou loď doručena zpráva o úspěchu náletu. Toveyova skupina byla v té době již posílena o bitevní loď Rodney, která se ke svazu připojila kolem 16:00. Tato již starší bitevní loď, ačkoliv mohla dosáhnout nominálně 23 uzlů, v úsilí dostihnout Toveyovu skupinu dosáhla až 25 uzlů, v důsledku čehož však došlo k poruše na jednom z kotlů a tak loď v závěrečné fázi musela plout nižší rychlostí, než byla její maximální[12]. Vzhledem k tomu, že Bismarck se už v tu dobu pohyboval rychlostí znatelně nižší, neznamenalo to pro jeho závěrečné stíhání překážku a loď sehrála v závěrečné fázi významnou úlohu.
Zatímco probíhaly nálety, kapitán Vian se svými torpédoborci se iniciativně – pravděpodobně bez přímých rozkazů – přiblížil nejvyšší možnou rychlostí do oblasti v níž se Bismarck nacházel. Dorazil do prostoru zhruba v době, kdy končil druhý nálet letadel z Ark Royal a dostal rozkaz sledovat německou loď celou noc tak, aby příštího dne ráno mohlo dojít k bitvě s hlavními silami Toveyova svazu. Přímo zpozorován byl Bismarck na polském torpédoborci Piorun ve 22:37, Bismarck poté zahájil na torpédoborce palbu, která žádný torpédoborec nezasáhla a 4 torpédoborce se rozmístily do čtverce kolem německé lodi, loď velícího důstojníka kapitána Viana Cossack následovala Bismarcka za jeho zádí.
Vian nařídil před půlnoci v téměř úplné tmě koordinovaný útok na německou loď, který se však nezdařil. Bismarck zahnal torpédoborce na útěk. Vian povolil jednotlivým lodím své skupiny útoky na vlastní pěst a tak torpédoborce prováděly samostatné nájezdy až do třetí hodiny ranní. Britským námořníkům se zdálo, že zaznamenali několik zásahů, ale Bismarck ani nezpomalil, zřejmě šlo o záměny explozí torpéd s explozemi granátů a zajatí němečtí námořníci také shodně vypověděli, že v průběhu noci k torpédovému zásahu nedošlo. V 5 hodin dostal Piorun (jediná loď, která ještě na Bismarcka v noci nezaútočila) rozkaz k návratu pro ztenčující se množství pohonných hmot, kolem šesté hodiny ranní zaútočil posledními torpédy torpédoborec Maori avšak torpéda cíl netrefila. Poté se zbývající torpédoborce opět rozmístily do čtvercové formace kolem Bismarcka a pokračovaly v jeho sledování.[13]
Závěrečná bitva
Bismarck byl stále neovladatelný. Selhaly pokusy kormidla uvolnit, odříznout či odstřelit. Protože bylo jasné, že osud lodi bude brzy zpečetěn, kolem šesté hodiny ranní učinil německý velitel pokus o vypuštění hydroplánu Arado Ar 196 s úkolem odletět na pevninu s lodním deníkem vlajkové lodi. Kvůli poškození katapultu však letadla nemohla vzlétnout a žádost Lütjense německému velitelství o vyslání ponorky pro převzetí lodního deníku také nepřineslo žádný efekt – kordón ponorek, které Němci vyslali lodi na pomoc pravděpodobně příliš pozdě byl ještě příliš vzdálen.
Zatím se britské lodi přibližovaly. Jako první z větších lodí navázal vizuální kontakt s Bismarckem kolem 8 hodiny křižník Norfolk, který brzy spatřil i hlavní síly Home Fleet a informoval nadále Toveye o poloze německé vlajkové lodi. Rodney a King George V měly Bismarcka na dohled v 8:43 a o 4 minuty později začala střílet děla Rodney a poté i King George V. V 8:57 byl Bismarck poprvé zasažen pravděpodobně 406mm granátem z Rodney. Bismarck se snažil mířit palbou na nejstarší Rodney, protože doufal, že ho dřív vyřadí z boje. Mezitím se Tovey s King George V přiblížil na kratší vzdálenost a německá loď pak byla vystavena bočním salvám obou těžkých britských lodí. Britové zaznamenali další zásahy Bismarcka těžkými granáty v 9:01 a 9:07. V tu dobu se ze SV směru k Bismarcku přiblížil i křižník Norfolk a palba Bismarcka začala ztrácet na přesnosti – jeden z granátů vyřadil centrální stanoviště řízení palby, další salva zasáhla admirálský můstek a zabila velícího admirála Lütjense a celý jeho štáb.
V 9:15 minut se připojila děla dalšího britského těžkého křižníku HMS Dorsetshire, jehož velitel B. C. S. Martin po hlášení Cataliny bez rozkazu opustil konvoj, který provázel z Freetownu do Anglie a spěchal se připojit k závěrečné bitvě.
Kolem 9:30 odstartovala z Ark Royal další skupina letadel s cílem pomoci německou loď dorazit, ale letadla byla na britských lodích zaměněna za německá, přivítána protiletadlovou palbou britských lodí a proto se raději vrátila zpět bez pokusu o útok.
Na King George V se po půldruhé hodině boje objevily podobné problémy jako nedávno na Prince of Wales a její děla se na čas odmlčela. Na Bismarck dopadlo tou dobou již velké množství granátů všech ráží a kolem 10 hodiny přestala střílet poslední dělová věž jeho hlavní výzbroje. Loď nicméně stále nejevila tendenci k potopení a proto dal Tovey příkaz potopit loď torpédy. Na Bismarcka je vystřelily Rodney i Norfolk, ale ani jedna loď nezaznamenala úspěch. Tovey již nemínil dále riskovat napadení lodí svazu německou ponorkou a dal v 10:15 rozkaz k odplutí.
V přítomnosti Bismarcka zůstal pouze Dorsetshire s torpédoborcem Maori. V 10:20 vyslal Dorsetshire na Bismarck 2 torpéda do pravého boku a poté ještě 3 torpéda do levého boku. Z těchto 5 torpéd 3 cíl zasáhla. Některé zdroje uvádějí, že po hodinu a půl trvající bitvě byl Bismarck natolik poškozen, že byl vydán rozkaz k otevření dnových ventilů a odpálení náloží, aby loď nepadla do rukou Spojenců. Lze tedy tvrdit, že „nepotopitelný“ Bismarck šel přes veškerou snahu britského námořnictva ke dnu až po zásahu vlastní posádkou. To potvrzují ve svých knihách jak Kennedy, tak i Shoffield i Müllenheim.
Teprve poté dal kapitán Lindemann, který se víceméně zhroutil, rozkaz k opuštění lodi.
V 10:45 dne 27. května 1941 se Bismarck na pozici Šablona:Souřadnice převrátil a potopil. Bylo na něj vystříleno na 2 800 granátů ráže 130 až 400 mm, přestál na 300 leteckých útoků a obdržel 4 až 12 torpédových zásahů. Stíhání Bismarcku se účastnilo celkem neuvěřitelných cca 50 lodí a cca 50 letadel pobřežního velitelství.
Těžký křižník Dorsetshire a torpédoborec Maori vzaly na palubu 110 námořníků a lodního kocoura Oscara. Poté se Britové stáhli kvůli obavám z možného ponorkového útoku. Ve vodě zůstalo asi pět set trosečníků. O několik hodin později nalezla ponorka U 74, které velel Kapitänleutnant Kentrat, tři přeživší muže na voru. Dne 29. května zachránila meteorologická loď Sachsenwald další dva členy posádky Bismarcku. Z 2 092 mužů na palubě tedy přežilo pouhých 115.
Přes obavy Britů z ponorek na cestě lodí zpět na základny k ponorkovému útoku nedošlo. Objevily se však dálkové bombardéry, které potopily torpédoborec HMS Mashona, který kvůli potížím s palivem musel plout sníženou rychlostí.[14]
Nález vraku
V červnu 1989 byl vrak Bismarcku nalezen oceánografem Robertem Ballardem v hloubce 4 800 metrů. Pořízené fotografie ukazují, že trup lodi téměř nebyl poškozen. Rovněž expedice Jamese Camerona naznačuje, že příčinou potopení lodi bylo spíše odpálení náloží a otevření ventilů než zásah torpédy. V celém trupu byly napočítány pouze čtyři průstřely.
Velká Galerie
 Model bitevní lodi Bismarck |
 Námořníci z Bismarcku jsou vytahování na HMS Dorsetshire |
 Bismarck — záď |
 3D vizualizace Bismarcku podle konfigurace během operace Rheinübung |
YouTube
| Why Was The Bismarck The Most Feared Ship Of WW2? |
| Bismarck: How the Royal Navy Sank Hitler's Best Battleship |
| Sink The Bismarck WW2 Classic |
| WW2 Explained: Bismarck vs Hood, The Shocking and Explosive Battleship Duel |
Související články
- bitva v Dánském průlivu
- Tirpitz – sesterská loď
- Seznam německých bitevních lodí
Reference
- ↑ Hubáček 1983, str 98-101
- ↑ ŠNAJDR, Miroslav. Supermarine Spitfire Mk.I PR Type C a Type F (PR.Mk.III a PR.Mk.VI). Military revue, 4 2025, roč. 21, čís. 4/2025, s. 33. ISSN 1805-0247.
- ↑ Hubáček 1983, str 100-104
- ↑ Hubáček 1983, str 104-112
- ↑ Hubáček 1983, str 113
- ↑ Hubáček 1983, str 112-117
- ↑ Hubáček 1983, str 121-122
- ↑ Hubáček 1983, str 118-121
- ↑ Hubáček 1983, str 123-132
- ↑ IMDb: The Codebreaker Who Hacked Hitler. Parametr "periodikum" je povinný!. Dostupné online [cit. 2022-05-25]. (en)
- ↑ Consolidated PBY Catalina - Great Britain [online]. Wings Palette, [cit. 2013-12-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DRACHINIFEL. How fast did HMS Rodney go when chasing Bismarck?. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.
- ↑ Hubáček 1983, str 133-155
- ↑ Hubáček 1983, str 156-168
Externí odkazy
- Bitevní loď Bismarck
- Informace o lodích třídy Bismarck
- Posádka Bismarcku
- Hon na Bismarck
- Bismarck@sketchup.google.com (Google SketchUp model)
- The Bismarck Battleship@sketchup.google.com (Google SketchUp model)
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |